Ze Sihanoukville, 5. 6. 2014
Dlouho jsem se neozvala, co? Mělo to dobrý důvod. Začalo to nějak takhle:
(Kampot, 25. 5. 2014)
Jedu na jih Kambodže, z Phnom Penhu. Snažím se brečet a pustit to ven, a zároveň to skrýt před spolucestujícími. Vedle mě naštěstí sedí stará paní, která má dost taktu, aby se tvářila, že o ničem neví. Celé dopoledne jsem zabíjela prasátka, abych nemusela myslet a cítit, teď už se to snažím prožít do dna, aby se to se mnou netáhlo. Stejně je to už stokrát lepší než dnešní noc, kdy jsem se snažila smířit s fakty, a zároveň se týrala nadějí, že to ještě všechno bude jinak. Nebylo, ale je to dobře. Je rozhodnuto, je jasno, asi ani já bych to už nevzala zpět… Pokračování textu Ze Sihanoukville