19. 7.
Odrazový bod byl Ubud, což je fakt moc pěkné menší město s opičím lesoparkem, spoustou krásné architektury a miliónem malých obchůdků s krásnýma věcma. Já si ale vypočítala budget 100 000 rupií na den včetně ubytování, takže nákupy nene. Radši jsem se nechala pokousat od opičáka, za půlku denního rozpočtu si dala k obědu kukuřičný klas a latté (priority jsou jasné) a vyrazila na východ směrem na Klungkung, odkud jsem se chystala na sever na Besakih, matku balijských chrámů na úpatí sopky Gunung Agung, nejvyšší hory ostrova. Pokračování textu Ze Surabaji →

19. 7.

Dva týdny na Bali s velmi českým rozpočtem = spousta zážitků a občas kapající nervy.

Na Bali se toho dělo tolik, že jsem za celou dobu nenapsala ani písmenko. Pokusím se ale zrekonstruovat co nejvíc detailů. Takže se připravte na dlouhé čtení. Aspoň to rozdělím na menší části. Pokračování textu Ze Singaradži →

2. 7. 2014

V Džakartě jsem zvažovala nocleh, už kvůli sprše a vyprání, ale nakonec mi hned za pár hodin jel noční vlak dál do Jogjakarty, a tak jsem tam pokračovala. Zjistila jsem, že každý Starbucks v Indonésii má ty správné zásuvky a koneckonců ty blbé asi byly jen na Batamu, protože ve vlaku do Jogji už byly ty fajné taky. Tak jsem nabila, zjistila si, kam v Jogji za levným ubytováním, a na druhý den ráno jsem byla na místě. Hned jsem šla spát. Sice ve vlaku byl klid a na zemi se spalo celkem dobře, ale postel je postel. Pokračování textu Z Jogjakarty →

29. 6.

Nechala jsem si podruhé ve třech měsících vyprat prádlo. (Jako od profesionálů, jinak jsem si prala v ruce, ne že bych chodila tři měsíce v nepraném…) Tentokrát nejen že ho neprodřeli, ale dokonce voní! Moje prádlo voní! A do ručníku se můžu zase utřít a je suchý, čistý, bez písku a heboučký! Samozřejmě ne na dlouho, ale stejně.

Pokračování textu Z Borobuduru →

11. 6. 2014

V Sihanoukville dny plynuly jako voda. Těžko uvěřit, že jsem tam nakonec strávila plných devět dní. Co jsme dělali? No jo, práveže nic. Kulec, pláže, jídlo, pití, čtení, kulec, pláže, jídlo, pití, kecání s Hanzim, Černým, Natalie a hlavně s Frankem… Není to zvláštní, že když toho člověk dělá málo, čas běží jak šílený, zato když toho dělá hodně, je den najednou táááááák dlouhý? Pamatuju si náš druhý den v Jordánsku, kdy jsme s Reňou vstávaly v pět ráno a chytaly autobus do Petry, kde se toho pak událo tolik, že jsme večer nemohly uvěřit, že to je pořád ještě ten samý den. Pokračování textu Po cestě →