30. 10. 2016
Sedím ve vlaku a jedu. Na chvilku nechávám za sebou všechny náročný vztahy, touhy, trapasy, nedůvěry, důvěry, zklamání a jedu se krátkodobě potěšit, navázat, udržet se dvěma věrnýma blízkýma dušema. Holčičíma. Skoro všechny moje holky jsou daleko. Jsme poletuchy.
Zase cítím tu závrať, fascinaci, radost a lásku. Ke stmívající se ubíhající krajině, ke kolébání vagónu, jemnému drncání, k tomu, že jsem velká holka a můžu. Není tohle ta nejlepší část cest? Tam to taky bude super, vím, že bude. V té míhající se krajině za oknem je toho ale asi víc. Je tam všechno, co by se mohlo stát, co se stalo, i co se nikdy nestane. Všechny alternativní reality, i ty, co mě nenapadnou. Těma je to nejhezčí. Je v tom klid, vyrovnanost a smíření. Pokračování textu Jedu vlakem