8. 11. 2016 v noci
Cizeluju věty. Brousím knihu, držím ji v hlavě, hnětu ji jako sochu. Aby z ní nic netrčelo, aby byla věrná a krásná. Sedím u svého stolu od taty. Kolem mě fotky, knihy, krásné i praktické věci, co jsem za roky posbírala. Koupu se při svíčkách, voní esenciální oleje, poslouchám příběhy namluvené dávno mrtvými herci. Ráno se jdu proběhnout kolem řeky. Je chladno, listí už skoro opadalo, ale břehy pořád hrají barvami. Svítí čisté světlo. Nakoupím a uvařím si. Zaliju kytky. Sednu si na gauč, kočka se stulí v klíně a vrní, čtu si. Za oknem chodí lidi, a ani neví, že tu jsem, že tu mám své barevné, teplé doma.
Tančím a nezáleží mi na tom, jak to vypadá. Konečně jsem se naučila se uvolnit. Set je super, nemá jedinou nudnou pasáž, je překvapivý a proměnlivý, správně načasovaný i stupňovaný. Jsem na dovolené a taky že se tak cítím. Před náma se natřásají čtyři borci, ale soustředí se spíš na snahu o navázání kontaktu s nějakou holkou. Jedna kolemjdoucí se s jedním z nich hned po sdělení jména začne líbat. Pak se člověk diví. Už jsme je odpálkovaly několikrát. Furt to zkouší. Lepí se na nás. Milica toho má dost a chce už jít pryč. Říkám ne, ještě tu chci být několik hodin. Utečeme na balkon. Skoro nikdo tam není, vidíme na dýdžeje. Kralujeme. Jsme samy pro sebe. Kolena, pánev, hrudník, hlava, paže. Rytmus. Zase se na nás někdo nalepí, pošleme je do háje. Po chvilce jdou pryč. Proč se radši nebaví nějak normálně? Bez toho, aby někoho otravovali? Je mi jich líto, jsou trapní. Jako kdyby byl sex to jediné. A ještě takhle! Na kuřácké terase nás vedle stojící sympaťák seznamuje se svým kámošem. Je z Birminghamu a rád by se trochu pobavil. Obracím se zpátky k Milici a protáčíme panenky. Už to sere i mě. Půjdeme.