30. 1. 2019, Chiclana de la Frontera (už aj vím, kde přesně)

Pustila jsem včera Italům a Francouzovi Limonádovýho Joea. Svorně to odsoudili, říkali, že kdyby to mělo 30 minut, byla by to jako sranda. Taky svorně nenáviděli Joea a přáli mu hodně ošklivou smrt. A byli hodně zklamaní, když zase obživl. Shodli jsme se taky na tom, že Winnifred je fakt strašný jméno, ale že je dost pěkná, Tornádo Lue že je ovšem zábavnější, a taky na lásce k Hogofogovi, jednoznačně nejoblíbenější postavě celého publika. Dokonce se ptali po více filmech s Milošem Kopeckým, ale nechtěla jsem to riskovat s Tajemným hradem v Karpatech. Myslím, že do československého humoru ještě nedorostli. Pokračování textu Můj první woofing →

14.  1. 2019, Chiclana de la Frontera, nebo teda někde u ní

Připadám si trochu jako v nějaké pohádce. Lucas ráno odjel za prací a zadal mi, ať se poperu se dřevem, takhle vágně. Je to první ze třech úkolů za tři dny, Lucas totiž zavedl po nedávné nemilé zkušenosti s jiným wooferem třídenní zkušební lhůtu. Což dost chápu, pustit si takhle totální cizince do baráku je hardcore. A tak plním první úkol, a podle toho, jak je všechny zvládnu a jak s tím bude Lucas spokojený, tu budu moct buď zůstat a vyučit se na čarodějnici (hnidopiši pominou rozdíly mezi ženskou a mužskou magií, žeano), nebo po třech dnech pápá. Pokračování textu Pohádka o čarodějově učnici →