20. 2. 2019, Arcos

První návštěva odjela před třemi dny, druhá za tři dny přijede, ještě se trochu doléčuju, čili ideální podmínky pro makání. Jedu jako šroubek, domácnost bez internetu je disciplinární požehnání. Vyhovuje mi to tak moc, že rovnou ruším internet u sebe v bytě v Česku. A bude. Teda nebude.

Poté, co v pět hodin dojedu denní limity (a to jsem třetinu pracovní doby prokrastinovala pokračující údržbou bytu – dnes jsem si zařídila ten kancl na střeše! a opálila se!) a zajdu je do kavárny odeslat (všichni číšníci v okruhu do půl kilometru znají mou pravidelnou objednávku – a já zase jejich hesla na Wi-Fi), napadne mě, že své realitní agentce, Juaně Mari, ještě dlužím poslední prachy za byt, tak se je rovnou vydám vybrat a odevzdat, ať mám hotové vyřízené. No jo, ale to by Juana Mari musela být v práci – a co by tam takhle ve středu dělala. Když už jsem ale ve městě, mám roupy, u Lucase jsem si zvykla na fyzickou námahu, která mi teď chybí, chci cítit pružné tělo, což podle všeho znamená, že mě asi musí něco bolet. A z domu pořád jenom čumím na to jezero tady a vyhlížím běhací stezky, ale zatím jsem se po žádných nevydala, tak trochu pozkoumat bych to okolí mohla. Je známo, že samá práce a žádná zábava lezou Jackovi člověku na mozek.   Pokračování textu Šla jsem jenom do bankomatu →

31. 12. 2017, letiště Ovda

Vystupujeme po dlouhé cestě a spaní na bratislavském letišti, uprostřed pouště. Na tomhle letišti není bankomat, jen směnárna, od které ale nenávratně odejdeme, když hledáme bankomat. Ani já, ani Janek nemáme ani šekel. Dospělí lidi, zkušení cestovatelé prostě. Necháme si poradit a jdeme půl kilometru před areál letiště, na silnici je tu zastávka autobusů, které jezdí do Ejlatu i do Berševy. My jedem přes Berševu ještě dál na sever. Teda pokud někam pojedem. Chceme to ukecat, ať nás řidič vezme na dluh a že vyberem tam, kam dojedem. Nebo si něco stopnout. Nejsme sami, Poláci jsou stejní detlefové jak my, řadíme se do stopovací fronty a čučíme na poušť. Za chvilku odjíždí dvě holky, před náma ještě chumel lidí, ale to už přijíždí autobus a plní naše sny. 

Dalších sto kilometrů jedeme jen a jen pouští. Skály, duny, tanky a vojenské základny. Je neděle, izraelské pondělí. Mezi jednotlivými základnami se přepravují vojáci na povinné službě. Je jim osmnáct, devatenáct. Napřed má jen sem tam někdo kvér, po chvíli ale nastupuje dvacet mláďat se samopalama. Máchají hlavněma sem a tam, nervózně se smějeme, že snad je mají zajištěné. Je to nezvyk. Kluci a holky usedají, kvéry pokládají na klín a vytahují smartphony a četují nebo si pouští videa na Youtubu. Zdá se mi to trochu absurdní. Koukám z okna, tolik vojenské techniky už asi (snad) neuvidím nikdy v životě. Tady v té poušti jsou jen vojenské základny. Dává to smysl, říkám si. Sucho a prázdno, lidi, co tu uměli žít, už žijou jinde nebo nežijou, na západě Egypt, na východě Jordánsko a na severu Gaza. Sleduju cedule: CAUTION! TANKS PASSING! a BEWARE CAMELS NEAR THE ROAD! Bizár. Pokračování textu Deset dní v Izraeli a dvě hodiny v Palestině →

12. 2. 2019, Ronda

Vyhřívané matrace. Po týdnech v Lucasově málo opečovávané navlhlé domácnosti (ne že by byl prase, spíš se soustředí na svůj zip-lineový park, surfování a své psy a permakulturní projekt, a taky na to asi nemá moc talent, myslet prakticky tímhle způsobem, no vlastně je trochu prase – myslela jsem na úzkostlivě čistotnou Apačku, tu by z něho jeblo) a pěti dnech ve své vlastní, kde je větší kosa než venku, je to největší terno. Pokračování textu Chvála topení →