21. 3. 2019, cestou do Málagy

V Arcosu jsem se už tak zabydlela, že mě začíná děsit představa, že ho celkem za chvíli budu muset opustit. Ne že by to bylo nejlepší místo na světě, vlastně je to dost díra a až na carnaval a pravděpodobně Semanu Santu (Velikonoce, které jsou v Andalusii skutečně pojem) se tam ale lautr nic neděje – kromě každodenního programu s překvapením „tak kterápak hospoda je otevřená dneska“. (Funguje tu totálně zašifrovaný systém otvíraček – místní tvrdí, že to je tak, že každá hospoda má jednou týdně zavřeno, vždycky ve stejný den, ale my jsme je prokoukli, že to hrajou, protože to není vůbec žádná pravda! Tak třeba onehdá byla středa, to má mít Don Fernando day off, ale normálně makali, jak kdyby se nechumelilo, a když jsem je upozornila, že co jako je, dyť je miercoles, tak říkali, že sí sí a že zítra bude jueves. Taky třeba nějaká kavoška má otevřeno dopoledne, ale na siestu zavřou a číšník se přesune do jiného podniku, kde se zase otvírá jen na odpoledne nebo večer. Asi je tu málo číšníků. No a nedejbože, když se k tomu připlete nějaká ta fiesta jako teď ten carnaval, to zamává i s těmi nejpravidelnějšími místy. V San Marcosu měli jednou zavřené dva dny po sobě!) Pokračování textu Vůně pomerančovníků →

3. 3. 2019, Arcos de la Frontera

Tak se mi to líbí. Ve Španělsku je, zdá se, zima už pryč, ovocný stromy kvetou jak vzteklý a andaluský sluníčko konečně začíná péct, jak má. Tak moc, že už tu bylo mé zatím poslední návštěvě, Kri, nepříjemně vedro, ona je ten severský typ. Po ulici jsme chodily každá po jedné straně – ona ve stínu, já na osluněném chodníku. Já se teprve zahřívám a chci víc, víc. Předminulý týden, než Kri přijela, hodně foukalo, a na střechu sice svítilo slunko, ale stejně se tu dalo pracovat jen ve svetru, softshellce, teplých ponožkách a zabalená v dece. A i tak ne moc dlouho. Chodila jsem tedy tomar el sol do jedné ze svých oblíbených kaváren, kde otvírají (tak nějak) v poledne a až do čtyř jim na zahrádku krásně svítí. Ale dnes, po necelých dvou týdnech, to už je jiná. Vítr se utišil, je nedělní poledne, všude mrtvo, jen občasné zaštěkání psa z jednoho z dvorků z teras pode mnou a výletní zvuky skútrů od řeky, než se zase rozjede karnevalové veselí. A já už můžu i po svém bytě chodit půl dne v kraťasech a není mi kosa, jen trochu chladno. A když si vylezu na střechu, krásně se vyhřeju a už abych se mazala opalovákem. Pokračování textu Březen, na střešní terasu vlezem →