25. 4. 2019, Caballo Blanco

Je to tu takový holčičí koňský tábor a je to krása. Nahoře v horách, vysoko vysoko nad Lanjarónem, asi v tisícovce prý, sedmadvacet koní, většinou bílých andaluských, claro, a momentálně sedm ženských, dvě další dneska ráno odjely. Holky jsou fajn, obzvlášť Češka Lenka a Holanďanky (!) Linda a Danielle, taky moje spolubydlící, Angličanka Chloe. Šéfovou Sarah moc nevídáme, má toho nad hlavu s organizací i se svýma dětma, se kterýma jí pomáhá Polka Isa. Ráno máme sraz ve stájích a tam už na nás čeká soupis povinností na aktuální den. Já jsem tu teď po odjezdu Hanny a Sachi jediná nekvalifikovaná workawayerka, tak hlavně popravuju, jak se říká u nás na lontu, čili se starám o krmení (koně 3x denně sláma, voda, müsli plus večerní krmení těch, co byli na výletě, ale to se mě většinou netýká, pak psi, kočky, husy, silkies (nějakej druh kuřat, jsou takový chocholatý) a normální slípky) a pomáhám, kde můžu – vodím koně z ohrad a do ohrad, hřebelcuju, sedlám, uzdím, asistuju klientům při nasedání, kydám hnůj a nosím čerstvou slámu, ve volných chvílích uklízím společnou kuchyň (jak jinak) a tak. Tu slámu mám úplně všude, parfém eau de caballo y perro, vlasy plný prachu, na sobě neustále holínky a obrovskou péřovou bundu, jó, farmářská holka jak lusk. Dneska většinu dne pršelo, nijak moc, ale stačilo to na to, aby se cesta dolů k potoku pořádně rozbředla, takže tahat tam kýble s koňským müsli a brát tama koně nahoru do stájí, když je třeba je nachystat na výlet, dost pecka. Je to tu vlastně dřina jako blázen, furt taháme něco těžkýho, chodí se neustále nahoru a dolů a tam a zpátky, jenom to ranní popravování zabere hodinu a půl až dvě. Jak jsem se u Lucase pohoršovala, že se všichni o půlnoci rozutečou do betlí, tak tady je moje maximální večerka v deset. Ale je to život, co stojí za to, jedna velká radost, na každém kroku pohladím nějakého psa, koně nebo kočku a na koni jsem teda sice ještě neseděla, ale prý i to přijde. Pokračování textu Smečka →

6. 4., cestou z Arcosu a dál

Odjezd byl dojemný a trochu těžký. Já to mám s místy i lidmi podobně, když už se mi jednou zalíbí, zamiluju se snadno a vytvořím si silné pouto. Jen mě teď napadá, že jsem v životě uvěřila lidem, co to mají jinak a považovala jsem je za autority, že je to tak špatně a že to tak normální lidi nedělají. Nikdy to nedošlo k tomu, že by se mi povedlo to v sobě změnit, jen jsem se za to styděla. Ale už jsem ta velká holka a přijímám se a přijímám i tohle. Jsem budovatelka a hnízditelka, aspoň polovinou své osobnosti, tou nevětrnou, a ráda si přibásňuju, vymýšlím a sním. Vlastně myslím, že mám o to krásnější život. A pokud se dokážu oprostit od nějakého očekávání (v procesu), není to vůbec nešťastná vlastnost. Takže jdu do toho a budu si dál užívat svých zamilovaností, nebudu se za ně stydět, můžu je klidně ukázat tak, jako jsem ji ukázala v Arcosu, a buď můj dar bude přijat, nebo ne, to už není tolik o mně.

Pokračování textu Něco končí, něco pokračuje →