8. 3. 2020, Valle de Sibundoy

Do Valle de Sibundoy chtěla jet Lenka proto, že věděla, že v téhle oblasti žijou v podstatě jenom původní obyvatelé. Na bydlení na samotě u šamana narazila nějak náhodou, už nevím jak, já jsem pracovala, a domluvil nám ho pan domácí z hostelu v Pastu, který sem zavolal a oznámil, že přijedem. Všechno ostatní bydlení tady taky bylo zbytečně drahý a krom exotiky pobytu u šamana nás nalákala i avizovaná botanická zahrada. Tak jsme přijely, pokojíček na noc stál 30 000 pesos, takže asi dvě stovky za obě, a šaman s paní šamanovou byli sympaťáci, zahrada krásná, tak jsme byly spokojené. O yagé (ayahuascu, čti jahé) ani původně nešlo, to si Lenka myslela, že si dáme v Mocoi, pokud přežijeme Trampolínu smrti, hodně hodně serpentinovou silnici, která do ní vede a po které pojedem dneska. Šedesát kilometrů za tři hodiny. Snad. Taky se té cestě říká Adios, mi vida. Povzbudivé. Zatím je naštěstí sucho, tak by dnes už ani pršet nemuselo. Prosím.  

4. 3. 2020, Valle de Sibundoy

Uf, včera jsem dokončila druhou knížku ze tří. No, dokončila, ještě budeme finalizovat, ale už ji nebudu znova číst. A u třetí knížky zbývá už jen poslední čtení a pak budu opravdu volná, jen občas něco drobného přeložím a pomalu si začnu číst třetí Jemisinku, s prvním deadlinem ale daleko, předaleko v květnu. Tenhle začátek byl trošku peklíčko. Musím si to už zapamatovat. Janico, ne, fakt si nenech dát tři knížky zaráz! Ne že bych to udělala poprvé. Ach jo, nepoučitelná.