2. 7. 2014
V Džakartě jsem zvažovala nocleh, už kvůli sprše a vyprání, ale nakonec mi hned za pár hodin jel noční vlak dál do Jogjakarty, a tak jsem tam pokračovala. Zjistila jsem, že každý Starbucks v Indonésii má ty správné zásuvky a koneckonců ty blbé asi byly jen na Batamu, protože ve vlaku do Jogji už byly ty fajné taky. Tak jsem nabila, zjistila si, kam v Jogji za levným ubytováním, a na druhý den ráno jsem byla na místě. Hned jsem šla spát. Sice ve vlaku byl klid a na zemi se spalo celkem dobře, ale postel je postel. Následovalo jídlo a prádelna a prohlídka města. Už začal Ramadán, což mimo jiné znamená, že zavírají všechny atrakce dřív, stejně se mi do toho sultánského paláce zas tak moc nechtělo. Vydala jsem se do uliček za ním a stačilo to dost a dost. V Jogjakartě jsou cca tři velké ulice, které navozují dojem velkoměsta, ale stačí se vydat trošku bokem a jste na jedné velké vesnici. Ale ne jako v Brně, které je jen spousta vesnic spojených dohromady, obohacených o nějaké ty paneláky, tohle je jedna velká vesnice. Žádné činžáky, prostě rodinné baráčky, úzké uličky, kočky, psi, slípky a kohouti, zahrádky a zápraží, psí víno a zpěv muezzinů. Na prahu vodního paláce se mě ujal starý pán a začal mi dělat průvodce. Byl fakt dost nenápadný, to, že mu za to budu muset něco dát, mi došlo až po nějaké době. Sice mě to vyšlo dráž, než kdybych si normálně koupila vstupné, ale hodně mi toho popovídal o zdejší bývalé podzemní mešitě a sultánových lázních a zvycích a byl milý a vůbec.
Pořvávání místních pánů a chlapců neustává a jde mi opravdu hodně na nervy. Nenamáhají se ani s pozdravem (pokud se zrovna celá konverzace neskládá z pořvávání „Hello, hello!“ přes půlku ulice a mé ignorace), začnou rovnou salvou otázek – z kama su, kolik mi je, jestli cestuju sama (ne, mám s sebou tři kamarády, ale bohužel jsou pro ostatní lidi neviditelní), jak se jmenuju. Už se jen zdvořile ptám, co je jim do toho. Možná to obměním a začnu spiklenecky šeptat, že to je tajemství. Krouží to kolem vás jak můry kolem světla.
Přitom se snažím chodit oblečená naslušno, tj. všechno dlouhé, občas dávám i šátek na hlavu, ale nemá to žádný efekt, a navíc se pak vedle těch Holanďanek v tílkách a šortkách cítím divně. Napřed jsem byla zbytečně pozitivní a říkala jsem si, že jsou jen extrémně přátelští. Je fakt, že ženské mě občas taky zdraví. Oni tu lidi žijou tak celkově víc spolu a míň vedle sebe. Ale chování některých těch hochů mě brzo vyvedlo z omylu. Nutí to člověka k zamyšlení nad tím, jak to vlastně má fungovat s téma hidžábama. Pomineme-li praktické využití, jako že těm holkám nepálí slunko na hlavu a všechny ty vrstvy vytváří chladivý pot. Na Ko Tao jsme se o tom bavily s jednou muslimskou Srbkou, která vysvětlovala, že hidžáb je nutné nosit, aby chlapi nebyli provokovaní k chtíči. Přijde mi to nespravedlivé vůči oběma pohlavím – ženské mají nadiktované, jak se mají oblíkat kvůli tomu, že se chlapi nejsou ochotni naučit ovládat, a u chlapů se automaticky předpokládá, že toho nejsou schopní, degraduje je to na zvířátka, která se z nich pak skutečně stávají. Ale třeba je to přesně ten důvod, proč jsou mužnější než evropští chlapi, čert ví. Evropanky a Asiatky, které na to serou a chodí polonahé, tu pak rozsévají pocit, že bílé holky musí být lehčí zboží, a ten status je pak vržen na všechny bílé, ať respektují místních zvyklostí, nebo ne.
Zápaďáků tu ale nějak moc není, nebo jsou rozfrcaní. Pořádná hospoda taky ne, ani v backpackers districtu. Takže jako zábava slouží procházky a procházky. Tohle město je sice centrum jávské batiky, ale očumování stánků mě přestalo bavit po prvních dvou hodinách a jednom nákupu. Je to tak nějak všechno na jedno brdo.
Na druhý den jsem šla na další procházku, ve čtyři si vyzvedla vyprané prádlo a vyrazila na Borobudur. Chyba. Stmívá se tu v půl šesté, takže jsem tam dojela už za tmy a všechno bylo najednou tak nějak strašidelnější. Chtěla jsem tam přespat, abych se ráno podívala z vršku chrámu na východ slunce za blízkou sopkou, víte. Idylka. Ty večerní autobusy mají konečnou 7 km od vesnice Borobudur, v nějaké jiné vesnici na hlavní cestě. Ts, 7 kiláků, to dojdu, ne? Nazuju žabky a nazdar. Jenže ta tma. A ti otravní chlapi. Zastavilo u mě postupně asi deset motorek, že mě tam hodí, každého musí člověk odmítat dvě minuty. Nakonec jsem se nechala ukecat, že za 5 000 a doveze mě k nějakému levnému hostelu. Po pár kilometrech začal mít chlapec opravdu zvláštní otázky („Do you like taking pictures?“ a moje oblíbená: „Do you like sex?“), načež zastavil u rozlehlé budovy a povídá: „This is a school.“ Tak to je úžasný, žejo, škola. Nevím, co tím jako myslel, asi že bychom se tam spolu měli jít podívat, každopádně už jsem ho nechtěla ani vidět. Sesedla jsem, nedala mu ani floka a přešla přes ulici do hospody, kde jsem požádala personál o sehnání spolehlivého odvozu. Dali mi řidiče, řekli, že je to manžel jedné z paní, co tam pracují, takže cajk, stejná cena, jedem. V Borobuduru mě předal jinému pánovi, který se vyznal, ať mě hodí k něčemu levnému, tam jsem to teda ukecala na příšerných 105 000, odbyla pána, co mě tam dovezl, zavřela mu dveře před nosem a až do rána jsem z nich nevystrčila ani chlup, večeři že si dám jindy. V podstatě okamžitě jsem usnula. Uprostřed noci najednou rány jak z děla, po chvilce jsem si uvědomila, že jsou na moje dveře, jako by se je někdo pokoušel vyrazit. Zmohla jsem se na: „What the hell…?“, načež následovala omluva chlapským hlasem, odchod a ticho. Jako vo co tady gou? Naštěstí jsem byla z odpoledního pochodování s batohem celá rozlámaná a unavená, tak jsem i přes srdce v gatích znovu usnula.
A ráno zaspala, čili jsem žádný východ slunce nad Borobudurem neviděla. Mohla jsem si tu celou anabázi a drahý nocleh klidně ušetřit a přijet tam ráno a odjet odpoledne. Navíc Borobudur ve srovnání s Angkorem… No myslela jsem teda, že je to větší. Za ty prachy (22 dolarů) to podle mě nestálo. * Jenže to musí člověk dycky napřed zjistit, aby to věděl. Celkově tomuhle výletu dávám dvě hvězdičky z deseti, a to za ty slony na reliéfech. Ne, tak jako ten chrám je hezký. Jde se tam pravotočivě podél všech těch teras a na každé jsou tři pásy s reliéfy o životě Buddhy. Škoda, že ten příběh neznám líp, spoustu věcí jsem nepoznala. Počítám, že každý z těch tří pásů představuje jednu dějovou linii. Kolem nádherná příroda, hory, džungle, dokonce jsem slyšela troubit slony. Ještě pořád jsem tam byla brzo ráno, takže dalších turistů pomálu a až na skupinku uřvaných Francouzů decentních.
Indonéské autobusy hromadné dopravy jsou ještě legračnější než třeba ty thajské nebo vietnamské, protože kromě toho, že má každý vedle řidiče i stewarda, mají průvodčího i na KAŽDÉ jednotlivé zastávce. Ti vám prodají lístek, který spolkne turniket, a řeknou tomu stewardovi z autobusu, že je to v pořádku, že jste si lístek koupili. Prostě systém k popukání. Kam se hrabe DPMB s pouhými předraženými lístky a rušením třináctky!
Po návratu do Jogji jsem chtěla rovnou vyrazit dál na východ, ale levné vlaky už ten den ujely. To je jinak taky zajímavý systém. Není založený na vzdálenostech (moc), nýbrž na vlacích. Jsou tu tři třídy – eksekutif, bisnis a ekonomi (Tak se to fakt indonésky píše, což žeru. Piš, jak slyšíš, neasi. Ne jak Angláni. Nebo Francouzi.) – ovšem všechny nemusí mít zastoupení ve všech vlacích. Takže do nějakého města se v osm ráno můžete dostat za 50 000, ale ve čtyři odpoledne stojí nejlevnější lístek 230 000. Krom toho je taky rozdíl, jestli jedete local trainem, čti vlakem pro místní, což je většinou z nějakého menšího nádraží stojícího kousíček opodál toho velkého, no a nebo expressem, čti vlakem pro turisty a ty, kteří si neumí nebo nechcou zjistit levnější možnosti. Navíc místním tak nějak chybí kombinační myšlení, takže nemůžete říct: „Jak se nejlevněji dostanu do …?“, ale musíte se podívat na mapu, najít si všechny možné alternativy a pak se trpělivě ptát: „Kolik to bude stát, když pojedu napřed sem a pak sem? A co kdybych jela napřed sem a pak tam?“ a podobně. Asi není nutné říkat, že to trvá pětkrát dyl, než kdyby převzali iniciativu oni, a že vás všichni ve frontě za váma z duše nenávidí.
Můj levný vlak měl jet nazítří v sedm ráno. Tak jsem se ubytovala ve svém starém hostelu, šla… ano, na procházku a taky na večeři a vyrazila až dnes ráno. Zvažovala jsem, že ještě po cestě navštívím Bromo Tengger Semeru, národní park se dvěma aktivníma sopkama, které ale momentálně nesoptí, vypadá to na Googlu božsky. Ale nakonec jsem to přehodnotila, že radši až cestou zpátky, až uvidím, jestli na to mám. Takže směr Bali. Jízdenka až na východní konec Jávy je mimochodem třikrát levnější než do Malangu, což je město u toho parku, asi tak na půli cesty na východní konec. Asi přespím v tom Banjuwangi, má to být levné, a zítra už Kuta. Docela se těším na další turistické centrum pro zápaďáky, už bych si i s někým pokecala. Ve vlaku sice sedím s milou rozvětvenou muslimskou rodinkou (Normálně jedli a pili i za světla, kašlat na Ramadán!), ale komunikovat se dá pouze posunky, a to z většiny jen se dvěma desetiletýma holčičkama, které teda ale zájem zase mají.
Zdá se, že jsem si už asi zvykla na asijské teploty. Včera ve dvě odpoledne to na nádraží hlásilo čtyřicet dva stupňů a já se potila jen tak normálně. Tak buď se pořád potím moc, nebo už se mi tělo aklimatizovalo. To su zvědavá, co budu dělat doma. Mám strach, že už mi žádné slunko nebude dost teplé.
*Časem jsem zjistila, že i na Borobudur se člověk může podívat za pár babek, když ví, jak na to. Podle všeho je tam kromě brány pro turisty ještě jedna brána pro místní, kde je požadovaná (klasicky) několikanásobně nižší cena. Když nevypadáte jako Indonésan/ka, stačí říct, že tam studujete nebo dočasně bydlíte a uvést nějakou adresu, případně školu, kterou navštěvujete. A je to.