19. 7.
Odrazový bod byl Ubud, což je fakt moc pěkné menší město s opičím lesoparkem, spoustou krásné architektury a miliónem malých obchůdků s krásnýma věcma. Já si ale vypočítala budget 100 000 rupií na den včetně ubytování, takže nákupy nene. Radši jsem se nechala pokousat od opičáka, za půlku denního rozpočtu si dala k obědu kukuřičný klas a latté (priority jsou jasné) a vyrazila na východ směrem na Klungkung, odkud jsem se chystala na sever na Besakih, matku balijských chrámů na úpatí sopky Gunung Agung, nejvyšší hory ostrova.

Po cestě jsem ještě narazila na jeskynní chrám Goa Gajah a šla se tam mrknout. Ta jeskyně samotná je maličká, ač s opravdu pěknýma rytinama, ale nejvíc se mi líbila zahrada, ve které to bylo zasazené. No, zahrada. Těžko říct, co to bylo. Nějaké další stavby, jako třeba bývalé lázně nebo co, sem tam rýžové políčko, ale ten zbytek prostě nádherný zelený prostor s úžasnými stromy, květinami, potůčky, mosty, údolíčky a kopečky. Je to spousta zdrobnělin, jenže ono to bylo takové miniaturní. Až na ty obří stromy teda. No boží. Odolala jsem všem nabídkám na koupi předraženého sarongu a pokračovala dál.

Myslela jsem, že ten den dojdu až do Klungkungu, ale buď jsem byla nějaká moc zrelaxovaná, nebo to bylo dál, než jsem si spočítala, nakonec jsem zakempila mezi Ubudem a sousedním městem Ginjarem kousek od cesty pod banánovníkem za jakousi zahradou. Furt tam štěkali psi, moc dobře o mně věděli, ale nikdo na mě nepřišel. Tma přišla překvapivě pozdě, zapomněla jsem počítat s časovým posunem, na Bali se tedy stmívá až v půl sedmé. Luxus.

Mé modlitby byly vyslyšeny a nepršelo, ráno jsem posbírala saky paky a vyrazila zase dál. Do Klungkungu jsem se nakonec svezla za pár drobných bemem, vyzbrojila se zásobama (tak hlavně čokoláda, ne) a vyrazila směr Besakih. Čundrování na Bali má jednu chybu, a to je, že musíte jít furt po silnici. Na existenci turistických stezek můžete zapomenout – pro koho by tu tak asi byly? Místní jezdí na motorce, kdyby to mělo být sto metrů, stejně jako ve zbytku JV Asie. A většinu turistů chodit pěšky taky nenapadne. Hodně jsem o tom přemýšlela – je čundrování záležitost jenom Čechů a Slováků? Popřípadě ještě Poláků? Čundrují Maďaři? Němci? Rakušani? Francouzi? Rusi? Pobaltské národy? Skandinávci? Balkánci? Islanďani? Je to jen záležitost bývalého východního bloku? U Španělů a Italů se ptát nemusím, to je ten samý styl jak v Asii, moc dobře si pamatuju, jak nám o půl kilometru v Barceloně říkali, že to je strašně daleko a že si musíme vzít taxíka. S těma Němcama a Rakušanama – já vím, že oni chodí po horách. Ale já myslím opravdický čundr se spaním ve stanu nebo pod širákem, s vařením na ohni nebo plynovém vařiči, se vším na zádech, se zálesáctvím, špínou a pocitem samostatnosti. Žádné hotely a restaurace jen občas. Založím tu asi anketu. V Asii se na mě každopádně dívají jako na totálního exota, když mě vidí s báglem a ověří si, že cestuju sama. „Strong girl“ prý.
*(Edit 6. 6. 2016: Už vím, že minimálně Fini jsou docela zálesáci.)

Taky je Bali strašně obydlené. Jsou tu necelé čtyři milióny lidí, což je na takový malý ostrov hodně, a je to vidět. Podél všech těch dlouhých silnic se táhne šňůra baráků po obou stranách. Něco jako paneláky tu naštěstí neznají, jsou to samé rodinné domky, ale jsou fakt všude. Jít kilometr po silnici, kde zrovna nic nestojí, považuju za luxus. Taky co se týče dopravy, je tu rušno a umím si představit příjemnější podmínky pro túru. Úleva přišla asi deset kilometrů před Besakihem, kdy jsem odbočila na ještě menší silničku a auta ustaly úplně a motorky značně prořídly. Jenže tyhle úseky taky nejsou moc dlouhé. Hodinu před setměním jsem narazila na jakési White Water Rafting Centre, kde nikdo nebyl a byla to osamělá budova u cesty uprostřed rýžových polí, krom občasných motorkářů nikde nikdo. Schovala jsem se do koutku a tiše jako myška čekala na tmu. Vypadalo to totiž, že bude pršet. A taky že jo. A já si hověla pěkně pod střechou a ještě usušila zpocené hadry. Dokonce i funkční elektrická zásuvka tam byla. V šest hodin mě vzbudil pán, který do zdejšího oltáříčku (každý barák má svůj) přinesl ranní obětiny. Říkal, že mám vstát a vypadnout, ale ne zle. Spiš se asi jen divil, co jsem zač. No, já jsem byla docela vyspaná, přestože jsem se v noci několikrát vzbudila zimou. Už jsem vylezla docela vysoko a spacák je stále ještě na cestě lodí z Laosu domů, doufám, že jednou dorazí. Na přikrytí mám jen dva sarongy. Umínila jsem si, že do dalšího večera zase pěkně slezu do tepla. Napřed ale na ten chrám. Původně jsem si dělala zálusk i na tu sopku nad ním, je to pěkná třítisícovka a dá se tam prý vylézt za šest hodin, jenomže samozřejmě potřebujete průvodce, protože se nikdo nenamáhal tam nadělat nějaké značky. To by tam totiž pak turisti mohli chodit sami a zadarmo a nepotřebovali by průvodcovské služby za 400 000. Ach jo. V tomhle mě Asie fakt sere. Doufám, že v Jižní Americe je to jinak. Nebo že se to nezmění, než se tam dohrabu. Pohorky teprve prošlapávám a vyrojily se mi nějaké puchýře, tak jsem ten den chtěla pojmout odpočinkově, navštívit chrám, trochu tam pozevlovat a pak už jít jen nějakých 15 km, popř. se ubytovat v Selatu, asi 7 km od chrámu, pokud tam bude levné ubytko. Počasí totiž furt nic moc.

Chrám byl pěkný, ve warungu jsem královsky posnídala asi s litrem čaje, dohromady za 20 000, obešla si to tam ze všech stran, pokecala s nějakýma dalšíma turistama a asi po třech hodinách vyrazila po menší silničce zpět k White Water Centru na křižovatku. Tam mě sice výjimečně nikdo neotravoval s nabidkama motosvezeni a stereotypníma otazkama (na kombinaci „Hello! Where do you go?“ už jsem fakt alergická), jen má každý barák doma smečku psů, kteří na chodce taky nejsou zvyklí a všichni musí vždycky vyběhnout, strašně štěkat a pronásledovat člověka dalšího půlkilometru. Napřed jsem z nich měla dost vítr, nakonec jsem ale zjistila, že na ně platí stejná taktika jako na zdejší homo sapiens; stačí je ignorovat a oni opadnou. Na náladě to ale úplně nepřidá, když na vás furt někdo štěká s vyceněnými tesáky, dávajíc vám najevo, že nejste vítáni. Dalo se do mírného deště a po nějaké chvíli mi zastavilo auto, vystoupil pán v bílém s bíle ovázanou hlavou a nabídl mi svezení do Selatu. Když jsem se moc netvářila, vysvětlil mi, že to jeho oblečení znamená, že je svatý a že se ho nemusím bát. Ale no tak jo. On a jeho řidič mě teda hodili zas o nějakých těch pár kilometrů dál, levné ubytko nikde a byla teprve asi jen jedna, tak jsem pokračovala dál po boční, málo rušné silničce. Najednou to šlo úplně samo, rázovala jsem a během tří hodin urazila velký kus cesty a přišla na kopec, odkud bylo zase vidět moře. Změnila jsem směr z plánovaného východu na jihovýchod, kde bylo moře blíž, a říkala jsem si, že k němu zkusím dojít ještě ten den. To byla naivní představa, ale každopádně šlo o nádherný úsek s málo lidma i motorkama, sestupem níž a níž mezi kopci a terasovitými rýžovými poli, bohatou džunglí všude okolo a zvukem vřeštících opic a zpívajících ptáků. To je trekking, jaký si představuju! Taky to šedé mračno nade mnou směrem k pobřeží řídlo a světlalo, nicméně to na noc ještě nebylo úplně bezpečné, takže jsem se okolo šesté začala rozhlížet po nějaké stříšce. Bylo tam pár rozestavěných domů, ale furt se v nich ještě pracovalo. Kurník, to musí být tak pilní, ti Balijci? Si myslím, že makají nějak moc. V šest už by měl být každý správný Balijec doma s rodinou, ne? Tak dál. Nakonec se naskytla příhodná stříška jen asi dvacet minut před soumrakem. Bylo za pět dvanáct i v tom smyslu, že o 200 metrů dál už začínala vesnice, která se měla táhnout až k pobřeží. Stříška stála nad rýžovými poli kousek od jejího krajního baráku, na kterém se taky ještě pořád pracovalo a odkud by mě mohli vidět, kdybych seděla, tak jsem zalehla s knížkou a s rozložením tábora čekala na tmu. Všechno proběhlo hladce a krásně jsem se vyspala, už třetí den zadax, šetříc cca 50 000 denně. Ráno už na poli pobíhali dva kluci, ale byla jsem jim podle všeho úplně ukradená. Tak jsem se zas spakovala a vesničkou s desítkama stožárů s různýma, zejména však brazilskýma a německýma vlajkama, fotbal se tu bere vážně, konečně dospěla až k moři.

Bylo jasné, že ten den zas budu muset spát v civilizaci. Potřebovala jsem vyprat prádlo, ponožky i sebe a taky si chtěla trošku odpočinout – fyzicky nohám a ramenům (záda si naštěstí po dvou dnech putování na bágl zvykly a přestaly protestovat), ale hlavně polevit s ostražitostí, moct si to dovolit, pro jednou nestresovat s tím, jestli najdu útočiště před případným deštěm nebo jestli mě někdo nenačapá, popř. nevyčmuchá a nepřijde obtěžovat. Prostě jsem toužila po trošce klidu a zázemí. Preventivní paranoiu, věrnou to společnici z Jávy, jsem sice v posledních dnech praktikovala až v pozdějších odpoledních hodinách, kdy se mi každé wheredoyougo zdálo podezřelé až na půdu, zatímco po ránu jsem si dovolovala odpovídat, být milá, ba se i usmívat, ale i tak. To mi na té Jávě chybělo nejvíc – že jsem nemohla být uvolněná a musela se tvářit furt nepřístupně, jinak bylo cokoli vyloženo jako signál k nikdy nekončící salvě otázek, což je jejich představa konverzace asi. Taky jsem si začínala říkat, kurník, ještě 12 dní na Bali, než bude čas odjet na letadlo do Džakarty, co tu budu dělat? Počasí na dvě věci – a těma nemyslím spaní pod širákem a opalování se na pláži –, to chození po těch rušných silnicích furt – kdybych pokračovala v cestě podél pobřeží na sever, což byl tak nějak plán, čekalo by mě zase kusisko po nejhlavnější tepně okresu –, nebyly to úplně ideální vyhlídky.

20. 7.

Po cestě do další vesnice u mě zase zastavilo auto. Ten týpek na mě od začátku působil strašně uklidňujícím dojmem, tak jsem s odpovědí na nabídku odvozu ani moc neváhala. Po osvětlení mých cenových představ řekl, že možná o něčem ví, a zavezl mě do moc pěkného hotelu na pláži, kde ale měli i noclehárenské pokoje. Jenže měli plno a stejně by noc stála 80 000 a to na mě bylo moc drahé. Tak že neva, prostě půjdu dál a budu spát někde venku, nebo si chytnu autobus do Loviny na severu ostrova, kde jsem z internetu věděla o ubytování za pade, a budu z tama podnikat výpady za horama, chrámama a jezerama. Venku? Hari mě asi taky moc nepobíral. Nakonec usoudil, že bych mohla přespat zadarmo v jogínském centru, které spravuje se svými pěti bratry, v části, která se teprve dokončuje, že se jen musí dohodnout s jedním z nich. Ne, on není jogín, on vede meditační kurzy. Brácha se na to teda dvakrát netvářil, nicméně Hari si prosadil svou. V dokončované místnosti jsem spát nemohla, protože ještě nebyla vysvěcená, ale dostala jsem rožek zahrady s výhledem na moře a wi-fi signálem, kde jsem si mezi stromy natáhla svou kambodžskou zánovní houpací síť a s gustem se do ní hned vyvalila. Prý když bude pršet, mám dojít na zápraží Hariho bungalowu.

V areálu byly normálně sprchy a záchody, vyprala jsem si, dala očistu, Hari mi přinesl napřed rybářské křesílko, pak postupně pořád nějaké dobroty, připadala jsem si jako princezna. Večer jsem se připojila k Harimu na jeho terase a pěkně jsme si popovídali. Noc byla neskutečně pohodlná, ráno jsem dostala pozvání na čaj (které je Indonésii velmi neslušné odmítnout, ne že bych chtěla), ze kterého se vyklubala fantastická snídaně (vajíčko, rýže, tempeh, zelenina, palačinky, ovoce) a Hari mi dál spoustu tipů na výlet. Vybrala jsem si kopec s chrámem, kam se dalo bez průvodce a měly tam být opičky. Po cestě tam jsem se potoulala v palmovém háji/lese/plantáži, který začínal hned u silnice a táhl se až k nedalekým kopcům. Bylo tam hrozně příjemně, prašné cestičky a vždycky z ničeho nic najednou vesnice, občas i dost velká, tam pod těma palmama, a celá z palem, vykáceného nic, spousta dětí a hospodářských zvířat… Proč se ty stromy vlastně kolem baráků kácí? Vypadalo to božsky. Nakonec jsem se odtud vymotala a vyškrábala se na ten krpál. Pro jednou jsem si na výlet do kopce vzala pohorky. Bylo to krásné. Nikde nikdo, za celou cestu jsem potkala akorát tři malé kluky, svátečně vyšňořené, jak schází dolů. Jinak pouze opice, které nebyly nijak dotěrné. Jen na vršku se mi jedna pokusila ukrást petku s vodou (baví je blyštící se věci), ale ubránila jsem ji. Ten chrám byl něco úplně jiného, než jsem čekala, a strašně se mi tam líbilo. Vypadalo to spíš jako velká zahrada s pár malýma altánkama rozesetýma po celé ploše, akorát to nebyly altánky, ale svatostánky. Úplně jsem si představovala ty poutě tam, chlapy v bílém a v barevných saronzích, ženské v krajkových halenkách, s košema plnýma obětin na hlavách, jak jdou od jednoho svatostánku k druhému a vykonávají stejný rituál několikrát po sobě a nakonec, po několika spirituálně prožitých hodinách, zase sejdou dolů, teď už obyčejně, za smíchu a povídání, zatímco opice baští bohům všechno přinesené ovoce. Zůstala jsem asi hodinu, starala se, aby se ke mně žádný makak moc nepřibližoval, už jsem se poučila, jak protivní můžou obzvlášť dospělí samci být, když si usmyslí, že máte v tašce nějaké jídlo, a kochala se výhledem. Zrovna se konečně udělalo to kýžené azuro a byla vidět majestátní Gunung Agung s hlavou v bílém mraku, dva menší vrcholy dál podél pobřeží, Lempujang a Bis Bis, takzvané Twin Mountains, palmy, vesnice a rýžová pole pode mnou a ostrov Penida a Balijske moře, kam až oko dohlédlo.

Hari věří tomu, že vrcholky kopců, obzvlášť pokud jsou na nich chrámy, jsou velmi silná místa, kde se můžete spojit se svým protektorem nebo jiným bohem, kterému je to místo zasvěcené. Když jsem mu tedy po návratu řekla, který cíl jsem si pro výlet vybrala, byl strašně nadšený, objal mě a dal mi pusu na obě tváře. Začala jsem být nervózní. Za dvě hodiny jsme spolu měli domluvenou lekci meditace a já se na ni chystala, doufala jsem, že se někam pohnu. Doteď jsem při všech pokusech začala akorát brečet. Hari mi tvrdil, že to je dobré znamení a že se toho nemám bát. No dobře, ale potřebovala jsem mít totální důvěru v něj. Nakonec jsem to nějak zpracovala, zahnala paranoiu a Hariho zklidňující charisma zapůsobilo ještě úplně nejvíc těsně před pokusem, tak jsem se nakonec uvolnila a sice jsem si byla stále vědoma svého okolí, zvuku a svého dechu, ale byl to intenzívní a velmi šťastný zážitek. Dovychutnala jsem to u západu slunce a už zase se krásně vyspala. Hari mi nabízel, že můžu zůstat i dýl, že budu jeho meditační studentka, ale nějak mi připadalo, že je čas se zase vydat dál. V ašramu byla spousta platících lidí, kteří dali těžké love za týdenní kurz jógy s ubytováním a stravou, tak jsem si tam připadala trochu přivtěrkle.