26. 11. 2015
Veselí u Tišnova
Čtu si Apaččiny texty o Black Heart Procession a poslouchám u toho Black Heart Procession. Zní to jako hodně blbej nápad. To bych ještě mohla začít psát o Apač nebo o Black Heart Procession a pak si to jít rovnou hodit. Ale Apač by se to asi líbilo, protože jsem z té její nejvíc nejoblíbenější kapely na světě sladkosmutně nadšená. Jezdit na jejich koncerty po celé Evropě asi nepotřebuju, ale aspoň něco. Vesmír musí doplnit množství lásky k téhle kapele. A ještě si poslechnu Hanka Williamse III.
Hudba je paradoxně jedna z věcí, ve kterých mě ovlivnila minimálně. Na fixafóru, nechť mu Alláh dopřeje klidné spočinutí na internetové věčnosti, tlačila nějaké týpky, které jsem si tehdy před miliardou let zkušebně pouštěla a vyděsili mě (pAper chAse nebo Shellac, případně Converge), tudíž už jsem se k nim nikdy nevrátila. A tak se stalo, že jsem ty její tipy začala ignorovat. Radši jsem dala na Frodyho a adorovala Tool. Proto jsem musela objevit New Model Army, až když jsem bydlela v Londýně a ona na ně přijela, a proto jsem Black Heart Procession a další kapely brala jen jako něco, co má Apač vytetované na některé části svého těla. Pamatuju si, že mě u něčeho něžného a melodického před pár lety hrozně překvapilo, že to poslouchá. dEUS myslím. Aha! Dělala jsem onu klasickou chybu – podle části chování, která byla nejvíc do očí bijící, jsem usoudila, že podobný bude i ten zbytek.
Většina lidí ji má spojenou právě s hudbou. Nedá se od ní oddělit, furt o ní žvanila, psala, člověk ji mohl potkávat prakticky jen na koncertech, popř. před nimi nebo po nich, když za nimi cestovala. Proto mě tak překvapilo, když tahle městská holka začala najednou jezdit i za něčím jiným – a do hor. Jakože cože? Apačka na Olympu? Vídaly jsme se tehdy sporadicky, nebyly příležitosti, poctivě jsem ale sledovala její blog. Tak nejsem blbá. Její smysl pro humor a pronikavá inteligence jsou návykové a nehodlala jsem se jich jen tak, po zrušení fóra, vzdát. Tahle holka uměla psát jak pánbůh. Kapely, které zmiňovala, jsem většinou neznala, stejně jako většinu toho, o čem se psalo v počátečním Full Moonu, viz výše, ale i tak jsem její texty četla dychtivě. Protože z nich sálala její elektrizující osobnost. Koneckonců jsem ji původně poznala taky jen z Lanďákových historek o koncertech a pak na netu. Naživo jsme se poprvé viděly myslím tak rok poté, co jsem začala sledovat fórum, beztak na něčem na Yachtu.
Byla pro mě tehdy, ve třiadvaceti nebo kdy, naprostým zjevením. Věkem jsme na tom byly nastejno, ale sebevědomím, sebeurčením, argumentačními schopnostmi, odvahou mluvit otevřeně o velmi intimních věcech, nezávislostí, sex appealem… Cítila jsem se vedle ní jako hrozně malá holka. Plácala jsem výšku a hlavně hodně kalila a snila o cestování, zatímco ona, ještě když bydlela v Brně, stíhala dvě školy a dvě práce. A spoustu koncertů, kde v té době ještě taky vyváděla. To ji později přešlo, pak už koncerty hlavně dělala. Bylo zajímavé sledovat v odstupu roků změny v jejím životním stylu. Zběsile rychlé.
Většina lidí ji má spojenou s hudbou, já s ní mám spojené slovo a obdiv k tomu, jak se uměla mít ráda. Jak si šla za tím, co ji naplňovalo, a prostě si to zařídila. Jak se snažila dělat jen to, co ji bavilo, a předmět toho, co to je, neustále introšpekulovala, podrobovala přísné kritice. Jak žila hlavně sama pro sebe. Když se naskytl někdo, kdo ji něčím obohacoval, užila si to, když nebyl, užívala si něco jiného. Moje Pipi Dlouhá Punčocha, i ty svaly si začala pěstovat. Časem by beztak uzvedla koně.
Byla skvělá ve všem, do čeho se pustila: samoučka ajťačka, pořadatelka, blogerka, novinářka, nejspíš i ten lék na cukrovku by časem vynalezla, – a to její hledání letenek. Legendární zpáteční do Mexika za kolik, 4 litry? To nepochopíš. V cestovkách na to mají celé programy, aby něco takového našli. Mistrně ovládala i umění vtipu, paradoxu a správně načasované pointy. Královna zhuštění. A jak se dovedla smát vtipům ona. A nejen svým, ale především všech ostatních. Člověk si s ní měl tendenci připadat strašně zábavný, protože se všemu řehtala jak kobyla. Když to píšu, jako bych ji slyšela.
Moje Pipi, Nancy Blackettová, moje hrdinka, moje Apačasan. Až v poslední době jsem poznávala její citlivou, nejistou a pochybující stránku. Tu, co má ráda Black Heart Procession. Spojily nás cesty, hory, samota i ty pochyby. A tenhle text se snaží zjistit, co jsme to mezi sebou vlastně měly a kdo mi to z života odešel. Vím, nejen mně. I mně.
Zdá se mi, že jí hudba přestala stačit. Koneckonců na tom poli dosáhla všeho, o čem mohla snít. Založila hudební časopis podle svého gusta, vydávaný dodnes, i když už v podobě, která jí skřípala mezi zubama, organizovala koncerty svých zbožňovaných kapel. Jen ta řidička dodávky na turné Converge nebo koho na ni bude muset počkat do dalšího života. Možná proto ty hory. Další meta. Taky na to šla pěkně zhurta. Olymp, třítisícovka. Rok nato Toubkal a cestou na Kazbek už plánovala tu svou Annapurnu. A potápění. A poušť. Hledala nové téma pro své psaní. Možná jí přestala stačit i ta samota. Taky se vdala, že. A pak se zoufale snažila přijít na to, jak slevit ze svých nároků, jak s někým, byť milovaným, vydržet společně mezi čtyřmi zdmi, jak dělat kompromisy. Evidentně s tím neměla moc zkušeností. Vždyť to všechno, co byla, uměla a dokázala, vzniklo právě tak, že na kompromisy prostě nehrála. Tak dlouho si vystačila sama, že najednou musela vymyslet, jakou roli má v jejím životě hrát partner. Teoreticky by měl umět všechno, co ona, a zároveň přinést ještě něco navíc, aby to za to stálo, že. A tak to nefunguje. Jak to teda funguje, když je člověk „samostatná, soběstačná, sebevědomá, ambiciózní a cílevědomá potetovaná ženská s dobrou prostorovou představivostí“, nad tím jsme si lámaly hlavu u několika desítek lahví sladkého červeného vína i mezi funěním při šplhání do základního tábora.
Společný jsme měly i zájem o arabskou kulturu. Proč, to je taky otázkou. Jedna moje známá navrhla, že nás na muslimské společnosti může přitahovat to jasné rozdělení mužských a ženských rolí, když v tom máme samy takový bordel. Zajímavý nápad. Možná je zábavné přicházet na to, jak to tam s tím genderem vlastně je, když na jednu stranu mají muži v některých věcech přednost, případně výhradní nárok, ovšem k ženám – včetně bílých turistek – se pak chovají s o tolik větší úctou a péčí, než jak to známe od našich „křesťanů“, a na druhou stranu jsou tam ženy tak sebejisté, a podle toho, co se dozvídám z vyprávění a chování muslimek, z filmů a knih, ve vztahu (nikoli ve společnosti, bohužel) rovnoprávnější, jistější v kramflecích a schopnější si vydobýt svoje než kdejaká bílá kůže. Možná v tom taky sehrálo roli, že většina členů západní společnosti muslimský svět odsuzuje, aniž by o něm co kloudného věděla, popř. byla schopná se na tamní zvyklosti podívat jinýma očima než těma zasaženýma vlastními vzorci chování. A někdo by to měl vyvažovat. Anebo je to tak jednoduché, že pro Evropana tamní pohostinnost znamená festival vřelosti, fantastického jídla, umění zábavy bez alkoholu, družnosti, exotických chutí, vůní a barev a svět marockých, palestinských nebo jordánských ulic je se vším prachem, osly, smlouváním na trzích a pořváváním prodavačů pomerančového džusu nebo koření prostě hezčí než ten náš, technický, smradlavý a neosobní.
Toubkal jsme vylezly jen tři měsíce od sebe. Potkat jsme se ale nakonec měly až na vrcholu Kazbeku. A nejblíž až pod ním. Zní to pateticky, co? Tak jinak.
Ale jak.
Vidím tu bílou pláň a její oči a pořád se mi tomu nechce věřit. I když už věřím, už si to nemusím pořád opakovat. Nevím, proč se říká „oči raněné laně“. Oči raněné holky. Doufám, že jsi stihla myslet na něco pěkného, Apačí, že jsi našla klid. Mrzí mě, že jsem ti nemohla pomoct. Moc mi chybíš.
Sbohem.