12. 3. 2016

Jsem ve věku, kdy mě začíná napadat, jestli vlastně stihnu mít v tomhle životě děti s někým, koho miluju a o kom věřím, že to spolu dáme. Napřed jsem z toho panikařila. Pak si začala připouštět možnost, že rodina nemusí být moje budoucnost. Nic neuzavírám, stát se může spousta věcí hnedka zítra. Ale myslím, že se chci s touhle variantou smířit. A začala jsem nad tím přemýšlet a chvilkama se dostávám do jakési fáze, kdy mi tohle pomyšlení nepřipadá smutné a beznadějné, ale radostné a osvobozující. Vždycky jsem chtěla tolik věcí a věděla jsem, že když si za nimi půjdu, nakonec k nim doputuju. Často si však vzájemně odporují a nedávalo mi smysl, jak to všecko zkombinuju.

Myslím na svého prvního chlapce, který se mnou chtěl děti, když mi bylo asi třiadvacet. Mohla jsem teď být tam, kde si občas myslím, že trochu závidím jiným holkám, že jsou. Ale chtěla jsem něco víc než se hned usadit na Jižní Moravě a mít obyčejný život. Časem, jo. Ale napřed jsem chtěla tolik dalších věcí. Stát se osobností, vyrazit do světa na zkušenou, zažít opravdová dobrodružství, vyrovnat se se svýma sračkama, zjistit, kam všude se dá dojít, co všechno dokážu, jak myslí jiní lidé, jaké různé přístupy k životu existují, jak různě spolu lidi komunikují, jaká je jinde příroda. Chtěla jsem zažívat volnost a pocit nezvládnutelné krásy a totální otevřenosti a spontaneity.

Často, když mám pocit, že jsem o životě, vztazích, vesmíru zase něco zjistila, snažím se si to zapamatovat s myšlenkou, že tohle jednou chci předat svým dětem. Myslím na to, jak bych je chtěla vychovávat, takže předpokládám, že děti tak nějak všeobecně asi chci. Ale nejsem si jistá, jestli to není jen proto, že od sebe předpokládám, že jednou rodinu mít budu, protože tak to prostě má vypadat. A já ráda plním úkoly a představy o tom, jak by věci měly vypadat. Jaké by to ale bylo, kdybych tu myšlenku nikdy neslyšela a kdybych neviděla všechny ty mladé rodiny všude kolem sebe? Napadlo by mě to vůbec? Nebo bych ještě intenzivněji vymýšlela, jak to nejlíp udělat, abych poznala co nejvíc ze Střední a Jižní Ameriky?

Momentálně si buduju zázemí a stabilitu, cítím, že potřebuju kotvu. Nebo spíš přístav. A tohle nemá být nějaké prohlášení rozhodnutí. Jaképak rozhodnutí přece. I když spolu s Coelhem věřím, že když člověk ví, co přesně chce, a chce to s čistým srdcem hodně moc, celý vesmír se spojí, aby se to uskutečnilo. Ale říkám si, že kdybych věděla, že mám zítra umřít, nelitovala bych toho, že jsem neporodila člověka, ale že jsem z toho ohromného, nádherného a fascinujícího světa nestihla vidět víc.