17. května, ve vlaku mezi Maďarskem a Chorvatskem
Oba průvodčí v Maďarsku na ten Interrail Pass čučí jak puci, asi to nikdy neviděli, a ani náhodou nemají ponětí o tom, jak to má fungovat. Ještě že mám na komplu načtenou celou trasu, kde jim můžu ukázat, že se do toho cílovýho města takhle fakt dostanu, jinak by mi to snad neuznali. Se jim nedivím, je to dost zprdele cesta, kdo by tadyma na Interrail lístek asi tak jezdil. Podle mýho názoru byste všichni měli začít jezdit pravidelně do Bělehradu a bombardovat kvůli tomu Český dráhy (mejlama!), aby laskavě obnovili tu přímou linku i mimo letní prázdniny, protože toto je fakt opruz. To býval nočák! A ráno vyspinkaná tam!
Jediná výhoda je, že jsem díky tomu dostala příležitost konečně poznat Budapešť, kde jsem musela přespat, ale nevýhoda je, že jsem se kvůli tomu, jaká su frajerka, vyčerpala blouděním dřív, než jsem dorazila do centra, a pak už jsem chtěla jen na víno, internet a do hostelu, takže jsem ten Řetězovej most zase neviděla. Místo toho jsem neomylně našla nejdražší ulici v Maďarsku a dala si víno za sto pade (ale portugalský, takže moje gusto). K tomu frajerství. Já su totiž taková cestovatelka ostřílená, že si už nezvládám nahrát předem mapy, nevyměňuju si peníze, zásadně chodím pěšky, i když bych mohla sednout za pár kaček na šalinu, a když vidím pěknou ulici (Halmi utca! Budapešťský Žabiny!), zahnu do ní a nezajímám se o to, kam mě dovede, vždyť mám ten svůj suprorientační smysl. Smysl možná mám, ale když nemáte v hlavě nebo někde jinde tu mapu, je vám dost na prd. A kupodivu jsem byla líná huba, holý neštěstí, ano, je to možný i u mě. A tak teď znám spoustu okrajových budapešťských čtvrtí. Budapešť je legrace. V některých ulicích si připadám jak v Holešovicích nebo v Berlíně, ale hned ve vedlejší třeba jak v Brně před dvaceti rokama. Dělám si srandu, samozřejmě, ta hipsta ulice je tam jenom jedna. Zato s barbershopy!
Lidi se mě ptávají, co mám proti těm smartphonům. No měla bych o čem psát, kdybych se mohla navigovat podle telefonu? Aha?
na chorvatsko-srbské hranici
Zapomněla jsem, jaký je to opruz, nebydlet v Evropské unii. Než oni to prohlídnou! CELEJ vlak, VŠECHNY vagóny, VŠECHNY lidi! A dvakrát. A tváří se u toho, jako kdyby vás možná nepustili dovnitř nebo ven, kdyby se jim zachtělo. Demonstrace moci. Trapas. Už se nedivím, že nám zabere stokilometrová cesta dvě hodiny a půl. Abych do toho Bělehradu vůbec dneska dorazila ještě. Kamon, kluci! Já mám jít na večeřu a předtím se chcu osprchovat, no tak. Hehe, to jsem si vzpomněla, s tím kamonem, že se v Maďarsku zdraví síja, píše se to teda myslím szia, ale zní to jako anglicky dovi. Kamon je totiž vietnamsky děkuji. Že je to hezký?
23. května, ve vlaku v Záhřebu
Přijela jsem do Bělehradu. Staří kamarádi. Dlouho nevidění kamarádi. Zběsilý večírek. Půlnoc. Narozeniny. Svítání. Trocha spánku. Svatba. Cesta na ni, sborový zpěv Wonderwall v taxíku. Pravoslavný obřad. Tři popové. Nádherná, šťastná Milica. Dojetí jak nikdy. Většina mých echt kamarádek se nevdává. Veselka. Řeka, loď, výborná kapela. Furt narozeniny, furt jsem na ně zapomínala a furt je někdo připomínal. Živeli! Rozhovory, spolubytí. Radost. Tanec ze všech sil. Legenda. Noví kamarádi. Svatební lásky. Víc rakije. Zase svítání. Veliká únava, společný chill out. Spousta legrace. Trhlí kamarádi. Afterparty s večeří, víc času na rozhovory, pohoda, zase radost a všichni ti kamarádi – tolik lásky u jednoho stolu! Nazítří většina odjíždí zpátky, většinou do Amsterdamu, zůstává tvrdé jádro. Komunikace se komplikuje. Nemám WhatsApp a oni zapomněli, že se dá dorozumívat i jinak. Jsme tak utahaní, že prostě jdeme spát. Lehký smutek. Hluční lidi v hostelu, práce ve čtyři ráno. Další den slunko, Kalemegdan, výhledy na brutalismus a výlet na venkov. Plány do budoucna, předzvěst loučení. Skvělé jídlo. Procházka v noci. Procházka ve dne. Zase slunko, konečně. V Bělehradu poslední večeře, hlubší poznávání nových kamarádů, loučení, spánek a poslední pokec s nevěstou u ranního kafe.
Bylo to moc krásný a už je to pryč. Dnes zas celý den ve vlaku, z toho první dvě hodiny stále v Bělehradu, chyběla nám lokomotiva. Ve Villachu mám v noci tři hodiny na přestup, tak snad to stihnu. Balkán bude Balkánem. Den ve vlaku se mi líbí. Počítač už se vybil a zásuvky tu nejsou, tak čučím z okna, poslouchám hudbu a chvilkama spím, zpracovávám zážitky a společensky odpočívám. Zítra zase schůza v Kyjově.
(Později, na slovinské hranici, nám připojili moderní vagóny a zase šlo pracovat, ach jo. A v polovině Slovinska, ještě před Lublaní, se setmělo. Taky ach jo. Do Slovinska taky ještě musím. V noci už pak jen objetí velké části Rakouska: Villach – Salcburk – Linz – Vídeň. Tak proč se neprojet, když je to „zadarmo“.)