21. 3. 2019, cestou do Málagy
V Arcosu jsem se už tak zabydlela, že mě začíná děsit představa, že ho celkem za chvíli budu muset opustit. Ne že by to bylo nejlepší místo na světě, vlastně je to dost díra a až na carnaval a pravděpodobně Semanu Santu (Velikonoce, které jsou v Andalusii skutečně pojem) se tam ale lautr nic neděje – kromě každodenního programu s překvapením „tak kterápak hospoda je otevřená dneska“. (Funguje tu totálně zašifrovaný systém otvíraček – místní tvrdí, že to je tak, že každá hospoda má jednou týdně zavřeno, vždycky ve stejný den, ale my jsme je prokoukli, že to hrajou, protože to není vůbec žádná pravda! Tak třeba onehdá byla středa, to má mít Don Fernando day off, ale normálně makali, jak kdyby se nechumelilo, a když jsem je upozornila, že co jako je, dyť je miercoles, tak říkali, že sí sí a že zítra bude jueves. Taky třeba nějaká kavoška má otevřeno dopoledne, ale na siestu zavřou a číšník se přesune do jiného podniku, kde se zase otvírá jen na odpoledne nebo večer. Asi je tu málo číšníků. No a nedejbože, když se k tomu připlete nějaká ta fiesta jako teď ten carnaval, to zamává i s těmi nejpravidelnějšími místy. V San Marcosu měli jednou zavřené dva dny po sobě!) Pokračování textu Vůně pomerančovníků