Archiv autora: janica

Výpisky z četby

O slovech

Chápej, nazývat věci pravým jménem, to je počátek moudrosti. To je čínský přísloví a Číňani vynalezli písmo. Kdyby tě to zajímalo, tak moudrost je v tom, že když používáš správný jména, tak zmenšuješ mezeru mezi sebou a tou věcí. Nejdůležitější nástroj je tvoje ruka, a kdybys měl mezeru mezi sebou a svojí rukou, měl bys vážnej problém. Takže jména jsou důležitý.

  • Zia Haider Rahman , Ve světle toho, co víme

V první kapitole Tóry se píše: „Bůh řekl: ‚ Budiž světlo,‘ a bylo světlo.“ Zdálo se jim [Židům] tedy zřejmé, že ve slově „světlo“ spočívá síla dostatečná k tomu, aby ozářila celou zemi světlem, síla dostatečná k početí, k zrození světla.
*
Slova nebyla zpočátku abstraktní, ale konkrétní. (…) „glad“ (rád, radostný) znamenalo „vyleštěný“, „threat“ (hrozba) znamenalo „hrozivý dav“, (…) vezměme slovo „thunder“ (hrom) a ohlédněme se k bohu Thunorovi, saskému protějšku skandinávského Thora. Jeho jméno označovalo hrom a boha (…). Myslím, že když to slovo vyslovili či uslyšeli, cítili zároveň hřmění na obloze, viděli blesk a pomyslili na boha. Slova byla nabitá magií, neměla přesně dané významy.
(volná citace)
*
V jazyce tedy platí (…), že slova jsou v určitém smyslu původně magická. Možná existoval okamžik, kdy slovo „světlo“ jakoby zářilo a slovo „noc“ bylo temné.

  • Jorge Luis Borges, Ars poetica

Pokračování textu Výpisky z četby

Spanilá jízda

I

„Ahoj,“ bečím, „nevěděla jsem, komu jinému zavolat. Tys mi taky volal, když se s tebou Markéta rozešla, a říkal jsi, že já můžu taky. Tak volám.“
„Za hodinu v Podnebí?“
„Tak jo.“
On i já svoláme ještě pár nejbližších kamarádů. Přijdu tam celá ubulená, s opuchlýma očima a skvrnama po tvářích. Není to veselý večírek, ale vlastně je krásnej tím, že tam pro mě ti lidi jsou. Nakonec se i smějem. Barunka, Marťáska, Lanďák, Martin, Jaryn…
„Takhle jsem si teda tu dovolenou doma nepředstavovala. A ještě mi nabídl, že můžeme dělat jakoby nic a objet rodinu, abych jim to nemusela hned říkat. To teda určitě.“ Pokračování textu Spanilá jízda

Vzpomínky

30. 3. 2017

Dnes se mi zdálo o Apačí. Možná poprvé od té doby. Zdá se, že jsem si vyřešila všechny své sračky, nebo aspoň přišla na to, jak je řešit mám, a tak je konečně čas na stesk. Taky za to asi může ten intenzivní koncert Black Heart Procession minulý týden. Povídaly jsme si v tom snu o vztazích, jako jsme to dělávaly často, obě náročné holky s podobnýma, ale často nenaplněnýma, pravděpodobně nereálnýma očekáváníma. Říkala jsem jí: „Kdybys tak věděla, co teprve přijde.“ Vyzvídala, nechtěla jsem jí to říct.

Vzpomínám,

jak po koncertě na Sedmičce ožralá tančila na Petříně pod ostřikovači trávníku s mým tehdejším klukem a byla to legrace a já žárlila. To ona mi řekla, že spolu spali, po dohodě s ním, on se neodhodlal. Stoupla tím v mých očích ještě víc.

na její nakažlivý smích plný radosti ze života.

na její černé tričko s červeným nápisem SATAN na kozách. Pokračování textu Vzpomínky

Světy

8. 11. 2016 v noci

Cizeluju věty. Brousím knihu, držím ji v hlavě, hnětu ji jako sochu. Aby z ní nic netrčelo, aby byla věrná a krásná. Sedím u svého stolu od taty. Kolem mě fotky, knihy, krásné i praktické věci, co jsem za roky posbírala. Koupu se při svíčkách, voní esenciální oleje, poslouchám příběhy namluvené dávno mrtvými herci. Ráno se jdu proběhnout kolem řeky. Je chladno, listí už skoro opadalo, ale břehy pořád hrají barvami. Svítí čisté světlo. Nakoupím a uvařím si. Zaliju kytky. Sednu si na gauč, kočka se stulí v klíně a vrní, čtu si. Za oknem chodí lidi, a ani neví, že tu jsem, že tu mám své barevné, teplé doma.

Tančím a nezáleží mi na tom, jak to vypadá. Konečně jsem se naučila se uvolnit. Set je super, nemá jedinou nudnou pasáž, je překvapivý a proměnlivý, správně načasovaný i stupňovaný. Jsem na dovolené a taky že se tak cítím. Před náma se natřásají čtyři borci, ale soustředí se spíš na snahu o navázání kontaktu s nějakou holkou. Jedna kolemjdoucí se s jedním z nich hned po sdělení jména začne líbat. Pak se člověk diví. Už jsme je odpálkovaly několikrát. Furt to zkouší. Lepí se na nás. Milica toho má dost a chce už jít pryč. Říkám ne, ještě tu chci být několik hodin. Utečeme na balkon. Skoro nikdo tam není, vidíme na dýdžeje. Kralujeme. Jsme samy pro sebe. Kolena, pánev, hrudník, hlava, paže. Rytmus. Zase se na nás někdo nalepí, pošleme je do háje. Po chvilce jdou pryč. Proč se radši nebaví nějak normálně? Bez toho, aby někoho otravovali? Je mi jich líto, jsou trapní. Jako kdyby byl sex to jediné. A ještě takhle! Na kuřácké terase nás vedle stojící sympaťák seznamuje se svým kámošem. Je z Birminghamu a rád by se trochu pobavil. Obracím se zpátky k Milici a protáčíme panenky. Už to sere i mě. Půjdeme.

Pokračování textu Světy

Jedu vlakem

30. 10. 2016

Sedím ve vlaku a jedu. Na chvilku nechávám za sebou všechny náročný vztahy, touhy, trapasy, nedůvěry, důvěry, zklamání a jedu se krátkodobě potěšit, navázat, udržet se dvěma věrnýma blízkýma dušema. Holčičíma. Skoro všechny moje holky jsou daleko. Jsme poletuchy.

Zase cítím tu závrať, fascinaci, radost a lásku. Ke stmívající se ubíhající krajině, ke kolébání vagónu, jemnému drncání, k tomu, že jsem velká holka a můžu. Není tohle ta nejlepší část cest? Tam to taky bude super, vím, že bude. V té míhající se krajině za oknem je toho ale asi víc. Je tam všechno, co by se mohlo stát, co se stalo, i co se nikdy nestane. Všechny alternativní reality, i ty, co mě nenapadnou. Těma je to nejhezčí. Je v tom klid, vyrovnanost a smíření. Pokračování textu Jedu vlakem

O utíkání

12. 8. 2016

Došly mi útěky.

Alkohol a jiné drogy nakonec vymatlávají paměť a vedou k bipolaritě (nebo něčemu horšímu).
Vztahy končí, když napřed sami pevně nestojíte.
Z cest se člověk musí jednou vrátit.
Nemít domov jsem taky zkusila. To už vůbec nejde.
Budování lepší společnosti naráží na to, že ho musíte dělat s jinýma lidma.
A v samotě je někdy – překvapivě – osaměle.
Pokračování textu O utíkání

O alternativním myšlení

12. 3. 2016

Jsem ve věku, kdy mě začíná napadat, jestli vlastně stihnu mít v tomhle životě děti s někým, koho miluju a o kom věřím, že to spolu dáme. Napřed jsem z toho panikařila. Pak si začala připouštět možnost, že rodina nemusí být moje budoucnost. Nic neuzavírám, stát se může spousta věcí hnedka zítra. Ale myslím, že se chci s touhle variantou smířit. A začala jsem nad tím přemýšlet a chvilkama se dostávám do jakési fáze, kdy mi tohle pomyšlení nepřipadá smutné a beznadějné, ale radostné a osvobozující. Vždycky jsem chtěla tolik věcí a věděla jsem, že když si za nimi půjdu, nakonec k nim doputuju. Často si však vzájemně odporují a nedávalo mi smysl, jak to všecko zkombinuju. Pokračování textu O alternativním myšlení