9. 6. 2020, Brno

Člověk míní, apokalypsa mění. Ale napřed jsme strávily skoro týden v Mocoi. Pro mě absolutní highlight celé naší Kolumbie. Bydlely jsme v bambusovém hostelu s nádhernou zahradou a přírodním bazénkem na pokraji národního parku, u cesty k vodopádu Fin del Mundo, všude kolem džungle, při ranním cvičení kolem poletovali velicí, nádherně zbarvení ptáci a lovili hmyz, odpoledne si z džungle přicházela na banány tlupa tamarínů, k silnici, kde se daly stopnout tuk-tuky do města, to byly asi tři kilometry pralesem, jezdily jsme tam za internetem kvůli práci, na žraso do vegetariánské restaurace, kde už nás pak málem znali jménem, a na trh s bombastickým ovocem i šamanskýma lektvarama, vykuřovadlama, kouzlama a dalšíma artefaktama (byla tam spousta léčebných směsí na podporu potence i sexuálního drajvu, moc se nám líbil název jedné z nich, Rompe cama –⁠ Rozbij postel). V hostelu se dalo i vařit, tak jsme do města nemusely každý den, byl čas i na prosté válení se v hamace a korigování, výlet k vodopádu a další kratochvíle. Sousedů se zde objevovalo pomálu a přijížděli většinou na jednu, maximálně dvě noci, tak jsme si za chvíli připadaly jako domácí. Zůstala bych tu klidně měsíc – vedro, výlety a tropický kytky a zvířátka, o moc víc nepotřebuju. Myslím, že jsem tu konečně dokončila i tu třetí knížku, nevím teď už přesně, a tak konečně začínala pořádná dovolená i mně. Lence už ale zbývaly jen tři týdny cest, pak se měla vracet, tak se chtěla zase pohnout, protože Kolumbie je asi dvakrát tak velká jako Francie a je v ní neskutečně rozmanitá biodiverzita a zatím jsme vlastně byly jen na jihu v horách a v džungli – napřed ve Středních Kordillerách, pak v nížinném Putumayu, jen trochu jsme lízly vegetaci parama a čekala nás ještě ta exotická dovolená u moře, pouště, další hory, ostrovy, vesnice domorodých obyvatel a koloniální města…

8. 3. 2020, Valle de Sibundoy

Do Valle de Sibundoy chtěla jet Lenka proto, že věděla, že v téhle oblasti žijou v podstatě jenom původní obyvatelé. Na bydlení na samotě u šamana narazila nějak náhodou, už nevím jak, já jsem pracovala, a domluvil nám ho pan domácí z hostelu v Pastu, který sem zavolal a oznámil, že přijedem. Všechno ostatní bydlení tady taky bylo zbytečně drahý a krom exotiky pobytu u šamana nás nalákala i avizovaná botanická zahrada. Tak jsme přijely, pokojíček na noc stál 30 000 pesos, takže asi dvě stovky za obě, a šaman s paní šamanovou byli sympaťáci, zahrada krásná, tak jsme byly spokojené. O yagé (ayahuascu, čti jahé) ani původně nešlo, to si Lenka myslela, že si dáme v Mocoi, pokud přežijeme Trampolínu smrti, hodně hodně serpentinovou silnici, která do ní vede a po které pojedem dneska. Šedesát kilometrů za tři hodiny. Snad. Taky se té cestě říká Adios, mi vida. Povzbudivé. Zatím je naštěstí sucho, tak by dnes už ani pršet nemuselo. Prosím.  

4. 3. 2020, Valle de Sibundoy

Uf, včera jsem dokončila druhou knížku ze tří. No, dokončila, ještě budeme finalizovat, ale už ji nebudu znova číst. A u třetí knížky zbývá už jen poslední čtení a pak budu opravdu volná, jen občas něco drobného přeložím a pomalu si začnu číst třetí Jemisinku, s prvním deadlinem ale daleko, předaleko v květnu. Tenhle začátek byl trošku peklíčko. Musím si to už zapamatovat. Janico, ne, fakt si nenech dát tři knížky zaráz! Ne že bych to udělala poprvé. Ach jo, nepoučitelná.

Rovensko, 19. 6. 2019

Výčet mých dosavadních povinností:

• Pletí záhonů a dodatečná sadba,
• každé ráno sbírat z trávníku štěněcí exkrementy, když to neudělá Nataša dřív,
• kosit louku s kumpánem Jirkou,
• sběr bylin,
• výlety na salaš k Michalovi a Mislavě pro kozí mléko a syrovátku,
• hrát si se štěňaty,
• mazlit se s kočkama a dospělými psy,
• jít na pivo a domluvit chlapy, co místo nás dojdou postavit ohrádku pro štěňata,
• uspořádat a vyklidit bývalou kuchyň (Petra Jurčeková likes this!),
• dupat při sběru bylin, aby mě neuštkl had,
• rozjímat o vztazích, psychosomatice, tau a ájurvédě,
• druhá redakce dvou knížek a překlady.

… je, když si napustíš vanu a dáš si do ní voňavé mateřídouškové mléko.
… je, když ti na zahrádce rozkvetou chrpy a len a pivoňky a kosatce a uzrajou ti sladké třešně.
… je, když jdeš domů pěšky, i když ti ještě platí jízdenka, protože si chceš užít svou oblíbenou trasu.
… je, když jedeš na festival a směješ se tam od začátku do samého konce.
… je, když máš všechny knížky pohromadě.
… je, když musíš provětrat kompost a zalít kytky.
… je, když si pamatuješ, kam jede jaká šalina (i když to pořád měnijou).
… je, když sedíš u ohníčku s lidma, co znáš patnáct let.
… je, když vedeš poměrně dost vyrovnaný boj s blechama a ve zverimexu za BioKill utratíš víc peněz než za žrádlo, když jsi ještě měla kočky.
… je, když si můžeš vybrat, na které šaty máš dneska náladu.
… je, když zas o něco líp poznáš nové kamarády.
… je, když pořád uklízíš, ale nikdy není uklizeno.
… je, když si zajdeš do Kabinetu na oběd.
… je, když ti někdo dvakrát za den zaplatí taxíka.
… je, když se ti i chce odjíždět, protože víš, že se máš kam vracet.

17. května, ve vlaku mezi Maďarskem a Chorvatskem

Oba průvodčí v Maďarsku na ten Interrail Pass čučí jak puci, asi to nikdy neviděli, a ani náhodou nemají ponětí o tom, jak to má fungovat. Ještě že mám na komplu načtenou celou trasu, kde jim můžu ukázat, že se do toho cílovýho města takhle fakt dostanu, jinak by mi to snad neuznali. Se jim nedivím, je to dost zprdele cesta, kdo by tadyma na Interrail lístek asi tak jezdil. Podle mýho názoru byste všichni měli začít jezdit pravidelně do Bělehradu a bombardovat kvůli tomu Český dráhy (mejlama!), aby laskavě obnovili tu přímou linku i mimo letní prázdniny, protože toto je fakt opruz. To býval nočák! A ráno vyspinkaná tam! Pokračování textu Na srbskou svatbu a zase zpátky →

8. 5. 2019, ve vlaku, Ženeva
Uf, ještě že jsme se nakonec s Reňou domluvily, že si nedáme sraz v Ženevě, ale až v Bernu. Nějak jsem měla v hlavě představu, že Ženevu musím poznat, ale stačí mi nádraží a začínám tušit, že to vlastně vůbec nepotřebuju. Přejezd ze Španělska do Francie byl poznat, ubylo úsměvů, lidi byli krásní a sexy a šik, ale taky najednou důležitější, cool, nedostupnější. Pořád však s nějakým nadhledem nebo elegancí, uvolněností, nebo to tak aspoň působilo. Ovšem příjezd do Švýcarska, tak to je studená sprcha. Lidi deroucí se do vlaku, předbíhající se, strkající se, spěchající, ve stresu, vážní, uzavření, důležití, nepříjemní. Nechce se mně nikoho na nic ptát, zatímco ve Španělsku jsem to vyhledávala (a nejde o jazyk, francouzsky si sice moc neškrtnu, ale tady už to jde i německy a to jakž takž zvládám). Město úředníků a bankéřů, že? Ne, nepotřebuju.

Pokračování textu Cesta domů II →

1. 5. 2019, cestou do Granady (zase)

Je květen! Mám ráda květen, a nejen proto, že je to můj narozeninový měsíc. Začíná léto, teplo, krásná příroda, koupačky, lidi vylízají ze svých ulit. Kvetou kaštany a bezinky a akáty a šeříky a topoly a nádherně to voní. No a tady ve Španělsku ještě navíc jasmín a někde (v Alpujarras) pořád pomerančovníky, teplo je už i večer a ráno a na horách je nádherně.

Víte, jak poznáte, že jste v Andalusii? Že dojdete na autobusovou zastávku patnáct minut po čase odjezdu a autobus přijíždí zároveň s váma, takže do té Granady dojedete tehdy, kdy jste řekli, přestože jste založením maňana. Andalusie je maňana s váma! Andalusie je kámoška.

3. 5. 2019, Toledo

Tak já nevim, su poprvé po čtyřech měsících mimo Andalusii a už mě to sere. Dneska na hostelu snídaně do tři čtvrtě na deset, tak jako jsme ještě ve Španělsku, ne? Proč tak brzo? Jsem ji nestihla, samozřejmě. I ranní ptáčata mají své limity, takhle na dovolené. Taky jsem se potřebovala konečně vyspat, protože v Granadě po setkání s tatou a maceškou jsme to s Eelkem na Albaicínu trochu protáhli, šla jsem spát ve tři a mrkla ještě před spaním, kdy mi jede nazítří vlak do Madridu, a ejhle, jedinej za den (!) a v půl osmé ráno (!!!). Samou nervozitou, abych nezaspala, jsem se vzbudila pro jistotu už v pět, takže deficit per excellence. Pokračování textu Cesta domů I →

25. 4. 2019, Caballo Blanco

Je to tu takový holčičí koňský tábor a je to krása. Nahoře v horách, vysoko vysoko nad Lanjarónem, asi v tisícovce prý, sedmadvacet koní, většinou bílých andaluských, claro, a momentálně sedm ženských, dvě další dneska ráno odjely. Holky jsou fajn, obzvlášť Češka Lenka a Holanďanky (!) Linda a Danielle, taky moje spolubydlící, Angličanka Chloe. Šéfovou Sarah moc nevídáme, má toho nad hlavu s organizací i se svýma dětma, se kterýma jí pomáhá Polka Isa. Ráno máme sraz ve stájích a tam už na nás čeká soupis povinností na aktuální den. Já jsem tu teď po odjezdu Hanny a Sachi jediná nekvalifikovaná workawayerka, tak hlavně popravuju, jak se říká u nás na lontu, čili se starám o krmení (koně 3x denně sláma, voda, müsli plus večerní krmení těch, co byli na výletě, ale to se mě většinou netýká, pak psi, kočky, husy, silkies (nějakej druh kuřat, jsou takový chocholatý) a normální slípky) a pomáhám, kde můžu – vodím koně z ohrad a do ohrad, hřebelcuju, sedlám, uzdím, asistuju klientům při nasedání, kydám hnůj a nosím čerstvou slámu, ve volných chvílích uklízím společnou kuchyň (jak jinak) a tak. Tu slámu mám úplně všude, parfém eau de caballo y perro, vlasy plný prachu, na sobě neustále holínky a obrovskou péřovou bundu, jó, farmářská holka jak lusk. Dneska většinu dne pršelo, nijak moc, ale stačilo to na to, aby se cesta dolů k potoku pořádně rozbředla, takže tahat tam kýble s koňským müsli a brát tama koně nahoru do stájí, když je třeba je nachystat na výlet, dost pecka. Je to tu vlastně dřina jako blázen, furt taháme něco těžkýho, chodí se neustále nahoru a dolů a tam a zpátky, jenom to ranní popravování zabere hodinu a půl až dvě. Jak jsem se u Lucase pohoršovala, že se všichni o půlnoci rozutečou do betlí, tak tady je moje maximální večerka v deset. Ale je to život, co stojí za to, jedna velká radost, na každém kroku pohladím nějakého psa, koně nebo kočku a na koni jsem teda sice ještě neseděla, ale prý i to přijde. Pokračování textu Smečka →

6. 4., cestou z Arcosu a dál

Odjezd byl dojemný a trochu těžký. Já to mám s místy i lidmi podobně, když už se mi jednou zalíbí, zamiluju se snadno a vytvořím si silné pouto. Jen mě teď napadá, že jsem v životě uvěřila lidem, co to mají jinak a považovala jsem je za autority, že je to tak špatně a že to tak normální lidi nedělají. Nikdy to nedošlo k tomu, že by se mi povedlo to v sobě změnit, jen jsem se za to styděla. Ale už jsem ta velká holka a přijímám se a přijímám i tohle. Jsem budovatelka a hnízditelka, aspoň polovinou své osobnosti, tou nevětrnou, a ráda si přibásňuju, vymýšlím a sním. Vlastně myslím, že mám o to krásnější život. A pokud se dokážu oprostit od nějakého očekávání (v procesu), není to vůbec nešťastná vlastnost. Takže jdu do toho a budu si dál užívat svých zamilovaností, nebudu se za ně stydět, můžu je klidně ukázat tak, jako jsem ji ukázala v Arcosu, a buď můj dar bude přijat, nebo ne, to už není tolik o mně.

Pokračování textu Něco končí, něco pokračuje →