26. 11. 2015
Veselí u Tišnova

Čtu si Apaččiny texty o Black Heart Procession a poslouchám u toho Black Heart Procession. Zní to jako hodně blbej nápad. To bych ještě mohla začít psát o Apač nebo o Black Heart Procession a pak si to jít rovnou hodit. Ale Apač by se to asi líbilo, protože jsem z té její nejvíc nejoblíbenější kapely na světě sladkosmutně nadšená. Jezdit na jejich koncerty po celé Evropě asi nepotřebuju, ale aspoň něco. Vesmír musí doplnit množství lásky k téhle kapele. A ještě si poslechnu Hanka Williamse III. Pokračování textu O Apačí →

Dnes by slavila Kristova léta.

Kdoví jak a kde zase.

Jsem ráda, že si zase umím vybavit její tvář ze skutečné situace, ne jen z fotek. Bála jsem se, že to už nepůjde.
Mám pocit, že je v mé paměti čím dál krásnější. I když je ta situace, kterou si většinou vybavuju, ta poslední, kterou zažila. Však tehdy byla hodně krásná.

Chybíš mi, Apačí. Mám tě moc ráda.

Už jsem zpátky doma víc než rok. Udělala jsem za tu dobu mnoho z těch chyb, co se udělat daly, a hodně se naplakala. A zestárla, možná i na ten biologický věk. Cítím, že se něco vyplavilo a odteklo do oceánu minulosti. Teď je čas přemýšlení. Nechci to uspěchat, protože tuším, že jde o stejně důležitou fázi, jako byla ta předchozí. Ale už se těším, až bude po ní a budu zase veselejší a snad se mi podaří znovu uskutečnit to, co už jsem na chvilku měla. Pocit úplnosti. A pokoje. Pokračování textu O změně →

18. 9. 2014

Je možné, že by to počasí mělo opravdu tak obrovský vliv? Nebo spíš to, kolik času tráví člověk venku? Jak se může měsíc od měsíce cítit tak diametrálně odlišně? Jako by s tím, jak mi bledne kůže a kolik času jsem nestrávila nasloucháním šumění vln, odcházel i ten pocit jistoty ve mně a důvěry v řád vesmíru. Možná jsem jen v posledních několika týdnech neměla čas na pocity a přemýšlení, a proto to teď, když mám konečně zase chvilku, přichází ve velkém a drtí mě. Pokračování textu O samotě →

30. 7.

Vylezla jsem půlku kopce z předešlého dne a s elánem si vykračovala, než jsem dorazila do sousední vesnice s názvem Bugbug. Čučím a cosi se tam děje. Tak že se půjdu mrknout. Ne tak rychle, dámo, napřed ovázat sarong a tady tu hadru, co máte na hlavě, si dejte kolem pasu. Oukej a už se s báglem prodírám davem načančaných místních. Žeprý hody. Nebo tak něco. Pokračování textu Z Brna →

19. 7.
Odrazový bod byl Ubud, což je fakt moc pěkné menší město s opičím lesoparkem, spoustou krásné architektury a miliónem malých obchůdků s krásnýma věcma. Já si ale vypočítala budget 100 000 rupií na den včetně ubytování, takže nákupy nene. Radši jsem se nechala pokousat od opičáka, za půlku denního rozpočtu si dala k obědu kukuřičný klas a latté (priority jsou jasné) a vyrazila na východ směrem na Klungkung, odkud jsem se chystala na sever na Besakih, matku balijských chrámů na úpatí sopky Gunung Agung, nejvyšší hory ostrova. Pokračování textu Ze Surabaji →

19. 7.

Dva týdny na Bali s velmi českým rozpočtem = spousta zážitků a občas kapající nervy.

Na Bali se toho dělo tolik, že jsem za celou dobu nenapsala ani písmenko. Pokusím se ale zrekonstruovat co nejvíc detailů. Takže se připravte na dlouhé čtení. Aspoň to rozdělím na menší části. Pokračování textu Ze Singaradži →

2. 7. 2014

V Džakartě jsem zvažovala nocleh, už kvůli sprše a vyprání, ale nakonec mi hned za pár hodin jel noční vlak dál do Jogjakarty, a tak jsem tam pokračovala. Zjistila jsem, že každý Starbucks v Indonésii má ty správné zásuvky a koneckonců ty blbé asi byly jen na Batamu, protože ve vlaku do Jogji už byly ty fajné taky. Tak jsem nabila, zjistila si, kam v Jogji za levným ubytováním, a na druhý den ráno jsem byla na místě. Hned jsem šla spát. Sice ve vlaku byl klid a na zemi se spalo celkem dobře, ale postel je postel. Pokračování textu Z Jogjakarty →

29. 6.

Nechala jsem si podruhé ve třech měsících vyprat prádlo. (Jako od profesionálů, jinak jsem si prala v ruce, ne že bych chodila tři měsíce v nepraném…) Tentokrát nejen že ho neprodřeli, ale dokonce voní! Moje prádlo voní! A do ručníku se můžu zase utřít a je suchý, čistý, bez písku a heboučký! Samozřejmě ne na dlouho, ale stejně.

Pokračování textu Z Borobuduru →

11. 6. 2014

V Sihanoukville dny plynuly jako voda. Těžko uvěřit, že jsem tam nakonec strávila plných devět dní. Co jsme dělali? No jo, práveže nic. Kulec, pláže, jídlo, pití, čtení, kulec, pláže, jídlo, pití, kecání s Hanzim, Černým, Natalie a hlavně s Frankem… Není to zvláštní, že když toho člověk dělá málo, čas běží jak šílený, zato když toho dělá hodně, je den najednou táááááák dlouhý? Pamatuju si náš druhý den v Jordánsku, kdy jsme s Reňou vstávaly v pět ráno a chytaly autobus do Petry, kde se toho pak událo tolik, že jsme večer nemohly uvěřit, že to je pořád ještě ten samý den. Pokračování textu Po cestě →