12. 2. 2019, Ronda

Vyhřívané matrace. Po týdnech v Lucasově málo opečovávané navlhlé domácnosti (ne že by byl prase, spíš se soustředí na svůj zip-lineový park, surfování a své psy a permakulturní projekt, a taky na to asi nemá moc talent, myslet prakticky tímhle způsobem, no vlastně je trochu prase – myslela jsem na úzkostlivě čistotnou Apačku, tu by z něho jeblo) a pěti dnech ve své vlastní, kde je větší kosa než venku, je to největší terno.

Před dvěma dny jsem akutně ochořela; v neděli se nemohla skoro vyhrabat z postele, natož z baráku, v pondělí už jsem se aspoň doploužila na nákup posledního nutného vybavení bytu před příjezdem maminky a po obědě si lupla jeden paralen, pospala si, dokonce kus práce udělala a večer před spaním si, z radosti, jak to předtím zabralo, dala na noční vypocení se druhou tabletku. No a pak se děly divy. Nejen že jsem se dvakrát za noc musela převlíct z durch propocenýho pyžama do suchého, ale taky jsem si užila normální bad trip. Mokrý spacák i peřina se chovaly nějak jinak, než měly, byly cítit, jako by dělaly jaksi přesný opak toho, co se mělo zdát, že dělají (chrání, hřejou, působí na ně gravitace, nevím), snové průstřihy s červí tematikou, čas se zrychlil a eskaloval a eskaloval, krom peřiny jsem se snažila chytat i jiných věcí, dřevěného rámu postele, věšáku, abych to nějak uzemnila a ujistila se, že jinak je to v pořádku, ale nic nepomáhalo, furt bylo všecko strašně špatně a já se moc bála, že se zblázním, posadila jsem se na posteli a prosila, ať to přestane. Naštěstí mám spací superschopnosti a podařilo se mi to zase zalomit a znovu se, už v suchu, probudit až ráno.

Myslela jsem si, že jsem se teda asi předávkovala paralenem (jakožewtf), ale mamka mi dnes řekla, že tata, když měl horečky, měl taky vždycky halucinace. Aha, takže horečka! Vlastně už jsem ji fakt hodně dlouho neměla. Že bych vždycky všecko zachránila bezinkovým čajem a horkou vanou, než se to rozjede? (Ani jedno tu nemám, resp. vanu jo, i teplou vodu, ale do padnutí jsem nestihla vydezinfikovat koupelnu.) No anebo ti Španěláci tu zimu fakt moc neumijou. Já mám totiž v jednom pokoji klimatizaci, která má mít funkci topeni, tak tu jsem se pokoušela zprovoznit, ale topit to nezačalo, jen to podezřívám, že to hodilo do prostoru zkaženej vzduch, co se tam pro mě šetřil, a že jsem nakonec lehla z toho.

Nakonec teda asi nepohrdnu Lucasovou nabídkou, že mi půjčí elektrický přímotop. Jsem dělala drahoty, že by to nebylo ekonomické a kdesi cosi, tak ne. Jo, a taky mám v plánu si zařídit office na střešní terase, na kterou svítí celý den slunko (když svítí slunko, ale to je v Arcosu skoro furt, miluju Arcos!), narozdíl od té mojí přímo vedle bytu, kam v zimě e-e.

Dnes jsem jela španělskou alternativou blablacaru, amovensem, kde jsem rozuměla skoro deseti procentům andaluské španělštiny svých tří spolucestujících, haha, než si Puri, co se mnou seděla vzadu, vzpomněla, že učila ve školce pro mentálně postižené děti, a po zbytek cesty už na mě mluvila jak na ně a já pak na sebe byla pyšná, jak mi ta španělština krásně jde, vyzvednout mamku na letiště do Málagy. Poměrně v klidu a bez zbytečného rozčilování se jsme se nechaly obrat v půjčovně aut (ale dali nám lepší auto, model superior, buenissimo, a na naftu, tak snad je tu aspoň levnější než benál a snad na to u tankování nezapomenem), hodinu se motaly po různých dálnicích vedoucích do Málagy i z Málagy, než jsme se z toho zatracenýho města konečně dostaly pryč, správným směrem a bez jediné hádky (!), a v krásných deset večer dorazily do Rondy, daly si na ulici vino tinto local, de aqui, já se zaběhla ještě rychle podívat na Puente Nuevo, od kterýho je náš hostel asi sto metrů, ať ho vidím v noci (je boží), pak jsem vystřídala mamku v krásně horké sprše, na kterou už jsem se hodně těšila, no a teď usínáme na těch vyhřívaných matracích. Opakuju, VYHŘÍVANÝCH MATRACÍCH. Dobrou noc!

Hláška nakonec: Je škoda, že čeština není taky světový jazyk, to bych se domluvila všude na světě!