I

„Ahoj,“ bečím, „nevěděla jsem, komu jinému zavolat. Tys mi taky volal, když se s tebou Markéta rozešla, a říkal jsi, že já můžu taky. Tak volám.“
„Za hodinu v Podnebí?“
„Tak jo.“
On i já svoláme ještě pár nejbližších kamarádů. Přijdu tam celá ubulená, s opuchlýma očima a skvrnama po tvářích. Není to veselý večírek, ale vlastně je krásnej tím, že tam pro mě ti lidi jsou. Nakonec se i smějem. Barunka, Marťáska, Lanďák, Martin, Jaryn…
„Takhle jsem si teda tu dovolenou doma nepředstavovala. A ještě mi nabídl, že můžeme dělat jakoby nic a objet rodinu, abych jim to nemusela hned říkat. To teda určitě.“ Pokračování textu Spanilá jízda →