17. května, ve vlaku mezi Maďarskem a Chorvatskem

Oba průvodčí v Maďarsku na ten Interrail Pass čučí jak puci, asi to nikdy neviděli, a ani náhodou nemají ponětí o tom, jak to má fungovat. Ještě že mám na komplu načtenou celou trasu, kde jim můžu ukázat, že se do toho cílovýho města takhle fakt dostanu, jinak by mi to snad neuznali. Se jim nedivím, je to dost zprdele cesta, kdo by tadyma na Interrail lístek asi tak jezdil. Podle mýho názoru byste všichni měli začít jezdit pravidelně do Bělehradu a bombardovat kvůli tomu Český dráhy (mejlama!), aby laskavě obnovili tu přímou linku i mimo letní prázdniny, protože toto je fakt opruz. To býval nočák! A ráno vyspinkaná tam! Pokračování textu Na srbskou svatbu a zase zpátky →

8. 5. 2019, ve vlaku, Ženeva
Uf, ještě že jsme se nakonec s Reňou domluvily, že si nedáme sraz v Ženevě, ale až v Bernu. Nějak jsem měla v hlavě představu, že Ženevu musím poznat, ale stačí mi nádraží a začínám tušit, že to vlastně vůbec nepotřebuju. Přejezd ze Španělska do Francie byl poznat, ubylo úsměvů, lidi byli krásní a sexy a šik, ale taky najednou důležitější, cool, nedostupnější. Pořád však s nějakým nadhledem nebo elegancí, uvolněností, nebo to tak aspoň působilo. Ovšem příjezd do Švýcarska, tak to je studená sprcha. Lidi deroucí se do vlaku, předbíhající se, strkající se, spěchající, ve stresu, vážní, uzavření, důležití, nepříjemní. Nechce se mně nikoho na nic ptát, zatímco ve Španělsku jsem to vyhledávala (a nejde o jazyk, francouzsky si sice moc neškrtnu, ale tady už to jde i německy a to jakž takž zvládám). Město úředníků a bankéřů, že? Ne, nepotřebuju.

Pokračování textu Cesta domů II →

1. 5. 2019, cestou do Granady (zase)

Je květen! Mám ráda květen, a nejen proto, že je to můj narozeninový měsíc. Začíná léto, teplo, krásná příroda, koupačky, lidi vylízají ze svých ulit. Kvetou kaštany a bezinky a akáty a šeříky a topoly a nádherně to voní. No a tady ve Španělsku ještě navíc jasmín a někde (v Alpujarras) pořád pomerančovníky, teplo je už i večer a ráno a na horách je nádherně.

Víte, jak poznáte, že jste v Andalusii? Že dojdete na autobusovou zastávku patnáct minut po čase odjezdu a autobus přijíždí zároveň s váma, takže do té Granady dojedete tehdy, kdy jste řekli, přestože jste založením maňana. Andalusie je maňana s váma! Andalusie je kámoška.

3. 5. 2019, Toledo

Tak já nevim, su poprvé po čtyřech měsících mimo Andalusii a už mě to sere. Dneska na hostelu snídaně do tři čtvrtě na deset, tak jako jsme ještě ve Španělsku, ne? Proč tak brzo? Jsem ji nestihla, samozřejmě. I ranní ptáčata mají své limity, takhle na dovolené. Taky jsem se potřebovala konečně vyspat, protože v Granadě po setkání s tatou a maceškou jsme to s Eelkem na Albaicínu trochu protáhli, šla jsem spát ve tři a mrkla ještě před spaním, kdy mi jede nazítří vlak do Madridu, a ejhle, jedinej za den (!) a v půl osmé ráno (!!!). Samou nervozitou, abych nezaspala, jsem se vzbudila pro jistotu už v pět, takže deficit per excellence. Pokračování textu Cesta domů I →