26. 8. 2017 Prý teleport neexistuje. To určitě. Ráno nasednete do auta a odpoledne se už procházíte po Lugoji (čti lugož, pozn. aut.). Lucka s Mirom mě tu vysadili a pokračovali dál do vnitrozemí. Ještě banány a sušenky a nektarinku na snídani, Jani, ať nestrádáš! Místo peněz se domlouváme na balkánském večírku po mém návratu. Rakija poteče proudem.

Teď tedy Lugoj, region Banát. Rumunsko, víte. Prý čtyřicetitisícové město, ale působí to tu jak ve Velkých Pavlovicích. Barokní kostel je skoro úplně stejný, jen je na něm víc obrázků. Svatba. Spousta dam v červeném, dron natáčející průvod ke kostelu, veselá, zvláštní hudba. Dechy, ale víc krucánků a Orientu je v tom. Nevěsta vchází do kostela jiným vchodem, než jsem čekala, už mám utrum. Pokračuju na náměstí. Na přechodech mě všichni vzorně pouštějí, až na policajty. Ti mají evidentně přednost. Neváhají zahoukat majáčkem, aby mi to vysvětlili. Radnice je ale ve stylu, který mi připomíná spíš Švýcarsko. V hlavě mi vyskakují slova Sedmihradsko a Dracula, ale nic o tom nevím. Musím najít internet a něco si nastudovat. Na Rumunsko jsem se vlastně nepřipravila ani trochu. Ani mi nedošlo, že je tu jiný čas. Zjišťovala jsem si spolu s Pájou něco akorát o Sarajevu. Však napřed budu v Bělehradě, času dost. Svatebčani jedou městem a troubí. Asi se fakt vzali. Na lavičkách posedávají dědci, lidi se tu víc jen tak nazdařbůh poflakují než u nás, zdá se mi. Pár pěkných kaváren. Ta nejhezčí, nejplnější v brutálně zanedbaném, viditelně dřív moc krásném baráku. Že bych už vytáhla ten foťák? Musím zjistit, jak se rumunsky řekne dobrý den a děkuju, dva nejzásadnější výrazy. Viděla jsem už pár nápisů a docela jim rozuměla, románský základ je základ. A chtěla bych vědět, jak se čte j a áčka s různýma obloučkama.

O něco později už euforie vyprchala. Stačí maličkosti – neopětovaný úsměv, neschopnost zapamatovat si dlouhé slovíčko pro „děkuju“, obava, kde budu v noci spát. Nasedám totiž na vlak a o jedenácti dojedu do Oršové. Tam už by myslím měl být ten český Banát. I ten název tomu odpovídá. Možná jsem si všechny ty PDF se slovíčkama a výslovností stahovala i zbytečně. Poznámka k vlakům: možná jsem si koupila nějaký taky zbytečně drahý lístek na zbytečně luxusní vlak, jiné už dnes nejely. Místenky jsou povinné a zdá se, že se berou vážně. Přístup ke klimatizaci bych se nebála srovnávat s tím asijským – když to máme, tak to tam napálíme, ať je vidět, že se toho nebojíme. Doufám, že z toho neonemocním. Čas odjezdu ale zase řešit netřeba – a to byl vlak ve stanici už patnáct minut před plánovaným časem odjezdu.

No, už jsem spala na hezčích místech než mezi smradlavou řekou a rušnou silnicí, ale zdá se, že základní potřeby, zejména bezpečí, to tu naplňuje. A ráno by to dokonce mohlo být moc hezký, až půjde vidět to město na druhém břehu.

28. 8.

Cesta započatá a už to fičí. Prošla jsem pěknou Oršovou, poklidným městečkem na břehu říční laguny, riviéra jaxviňa. U kafíčka načetla turistické mapy, infošky o Banátu i Rumunsku obecně a vymyslela plán. Do Dubové, kde turistické trasy českým Banátem začínají (ne, Oršová ještě česká není), to bylo ještě celkem kousek a já mám jen tři dny, že. Ale už se mi chtělo trochu pošlapat, představa dalšího dopravního prostředku mi nevoněla. Tak že dojdu přes kopec aspoň do vedlejší dědiny, dál do Dubové by to stejně už šlo jen podél silnice, což je samozřejmě opruz, tak tam že buď vykoumám bus, nebo si něco stopnu. Na internetu tvrdili, že se tady stopuje fantasticky. Taky že jo. Cesta do vedlejší dědinky vede přes klášter sv. Anny. Je neděle, říkám si, že se tam mrknu na bohoslužbu. Asi v třetině krpálu mi sám od sebe zastaví pán a vezme mě až před vrata. Zrovna se zpívá, mše v plném proudu. Poposlouchám si, porozjímám, svíčky za Apačku a Kubánca zapálím a vyrazím lesní cestou konečně dál. Pár lesních setkání je vtipných. Třeba když jdu po cestě a zaslechnu vedle sebe šelest, něco většího než ptáček nebo ještěrka. Ježek? říkám si. Liška? Vlk? Medvěd?

Che, prostě želva. V dubovém lese, několik set metrů nad mořem, široko daleko žádná voda. Proč ne. Super túra, ale slunko peče jak ďas. Chvilkama se jde lesem, ale chvilkama přes planiny a musím si dávat stinné pauzy. A poté, co dorazím do dědiny a k silnici, peklo. A to jsem myslela, že vedro zvládám! No, patnáctikilový batoh je patnáctikilový batoh. Teda nevážila jsem ho, ale předpokládám. Ještě jsem nestihla sníst žádné těžké jídlo a mám dvě a půl kila vody. Tak na stopa. Internet sliboval, že průměrná čekací doba je pět minut. Myslím, že mi ti Frantíci ve dvou dodávkách zastavili tak za dvě. Dva kluci a holka asi v mým věku, možná o něco mladší, hipíci jaksepatří, dredy, bekovky, plný auto krámů. Hodí mě až do Dubové, se zastávkou u jakéhosi krále vytesaného do skály. Pak pokračujou dál do Srbska a Chorvatska, vrací se po třech týdnech kočování zpět domů.

Já zamířím na pivo, v Dubové jsem si ho slíbila. Pokoumám znova mapu, doplním vodu a vyrazím na cestu do Eibentálu. Asi po kiláku po silnici má žlutá trasa odbočovat doprava do kopců. Jenže u té odbočky je hospoda. A v ní se mluví česky. Konečně! I když už jsem si konečně zapamatovala to dobré ráno, odpoledne a večer a mulcumesk místo mersi. Pěkně česky pozdravím a valím se dál, ale ne, to mi neprojde. Prý na pivo. Ale tak když platíte…

Ten den už se žádná túra nekoná. František má u Dunaje pod Eibentálem postavenou „chalupu“ – ve stylu gotického paláce, hehe. Je to hrozně vtipný.

Petr u něho zrovna přebývá. Dopijem a jedem tam, ještě ani nestihneme dojíst vegetariánskou večeři, co nám Franta rychle spíchne, a už přijíždějí další návštěvníci, čtyři děcka z jižní Moravy, Dambořice, Břeclav a tak. Petr je mimochodem z Mutěnic. Franta teda z Prachatic, ale odpustíme mu to. On má totiž major Franta Malý, bývalý šéf Policie ČR nebo něco takového, někde na netu vyvěšené, že rád přijímá návštěvy. (Edit, vono je to regulérní ubytování jako, aha. Tady: http://www.banat.cz/chalupy_katalog.htm#eibenthal_franta.) Asi mu za to lidi i nějaké peníze dávají, ale myslím, že když nemají, je mu to fuk. Jezdí sem z Česka vždycky na půl roku a nejspíš je rád za společnost. Taky že nás po večeři a po kalíšku vyveze nahoru do Eibentálu – napřed k místnímu vinařovi a jeho ženě Barušce – je úžasná – a pak do hospody na pivo. Točené není, pijeme lahváče. Franta nechce podporovat U Medvěda – jednak se s nima před dvěma rokama pohádal, jednak si při fesťáku vydělají hlavně oni, tak je třeba dát zarobit i jiným, žeano. Namítám něco ve smyslu, že pít pivo na víno je prasárna a že budem našrot, ale všichni tvrdí, že je to v pohodě. Zpíváme miliardu českých lidovek, Franta je samá historka a suverénně nás baví, pak jsem prý i chvilku trochu Průdů, ale zpacifikují mě a domů jedeme zase za zpěvu. Tak něco. Dostanu baterku a jdu se ubytovat do jednoho že čtyř pokojů v patře. Lehnu na starodávnou postel a probudím se až do ranní kocoviny. Ráno čtyřčlenná parta odjíždí, Petr jde na sólo výlet a mě Franta odváží zase do Eibentálu, jsme tak domouvení, abych stíhala svůj časový plán. Stejně mě ale zase zatáhne na pivo, tentokrát ještě jinam, pak už se ale vykroutím a jdu.

Eibentál se táhne tisíc mil, pak se mění v Baiu Nouu, Nové doly, je to tu moc krásný. Roztomilé domky, neregulovaný potok, v něm kvetoucí spousta vlhkomilných květin, dřevěné ploty, hospodářská stavení, romantika. Ale taky hodně opuštěných a zanedbaných domů, je to vidět, že to tu řídne. Smíšené pocity. Krása, ale pomalý zánik. Vidět je hlavně staré lidi, většinou něco okopávají na zahrádce. Všichni mile zdraví, samozřejmě česky. Konečně jsem v lese. Místní dobrovolníci tu v kraji za pomoci Člověka v tísni označili pár cest, hlavně ty propojující jednotlivé české vesničky. Jdu po červené, ale chvilkama to značení není úplně dokonalé, dvakrát se maličko ztrácím a beru na pomoc tablet s načtenou mapou a GPSkou. Příroda je hodně podobná té naší, jen tak nějak divočejší. Stromy se asi těží o dost míň než u nás, chvilkama, když foukne, i dávám pozor, pod čím jdu, je tu hodně soušek a některé v korunách visí sotva na vlásku. Nepotkávám vůbec nikoho. Dopoledne bylo milosrdně zataženo, teď už ale zase svítí slunce. Mažu se, svlíkám se do podprsenky a vyhrnuju sukni, aby mi nezavazela. Bych tady klidně mohla chodit nahá a nikdo by o tom nevěděl. Je to super. Nad hlavou mi letí nějaký dravec, ale jen na chviličku, nestihnu si ho pořádně prohlídnout ani vyfotit. Tak se bavím koumáním stromů, ukládám si do paměti, jak roste ten který druh, když je solitérní a když roste ve skupině, snažím se zapamatovat si jejich stavbu i specifika kůry. Hlaďoučké buky stříbrně svítí, silné duby se majestátně roztahují, jasní šéfové lesa, kdepak družstvo, a kroutí větvema. Černé habry s žilnatou, případně popraskanou, žíhanou kůrou se táhnou rovně a vysoko, těžko od sebe rozeznávám jasany a javory, když neberu v potaz listí, mají silné kmeny a vrásčitou kůru… Zahlídnu strakapouda, mám z toho dětinskou radost. Poprvé v životě. Čočky jsou skvělá věc. Ale taky mám pocit, že tu jsou ty zvířata nějak blíž, nebo je jich možná víc? Nebo prostě jen je tu míň lidí a v lese je víc zvěře, která se tolik neschovává. Doma určitě takový wildlife nevídám. Že smíšeného lesa vstupuju do chaotické bučiny a dvakrát ztratím cestičku, jednou ji hledám docela dlouho, je strašně nenápadná. Říkám si, zhýčkaná Češka širokýma lesníma cestama a pěkně osekanýma pěšinkama, aby bylo naprosto jasné, kudy to vede, nehledě na značení. Ono je to i tu značené celkem hustě a na vhodných místech (až na pár křižovatek teda, ale je možné, že něco vykáceli lesníci), ale ten les je hustý a ty stromy si rostou, kde chcou, a překážejí ve výhledu. Časem vyvýjím metodu pásek + kšandy, krom značek se koukám po vyšlapané cestičce. A to se ukáže jako funkční model, pocit nejistoty zažívám méně často a daří se mi už tolik neztrácet a tempo výstupu je svižnější. Na vrcholu Urzica jsem odměněna možnosti na chvíli z lesa vystoupit a pokochat se výhledem na okolní, veskrze zalesněné kopce. Asi teď půjdu lesem další dva dny, počítám.

30. 8.

Z Urzice se cesta změnila. Ještě chvíli pokračovala bučina, ale stromy už byly mohutnější a držely se v uctivé vzdálenosti od pěšinky, takže byla snadno rozpoznatelná. Následovala habřina a pak všehomix a pořádný krpál dolů. Do Bígru to vlastně mělo být už jen kousek, ale ještě to trvalo dost dlouho, a když jsem konečně dorazila k vesnici, byla jsem už úplně hotová. Vesnice jsou tu pořádně roztahané, tak jsem k hospodě/obchodu dopajdala až za další půlhodinu. Mezitím mi nad hlavou lítalo (asi) káně a v dálce za pastvinama a políčkama zapadalo slunce. Přicházela jsem k bimbajícímu kostelu, zrovna když vycházelo hejno babek v sukních a černých šátkách. Asi to berou i za mužské. Ti seděli v hospodě. Byl tam jen jeden stůl, tak jsem si vevnitř nechala nabíjet tablet a přisedla si s pivem k nim. Byl tam jeden Rumun, co neuměl česky, tak se všichni bavili rumunsky, evidentně jsou banátští Češi zcela bilingvní. Ale pak přišel i podivný strýc Zdeněk a motorkáři Renek a David, všichni to turisti, a najednou bylo z jednoho piva pět a spát jsem šla ke klukům na louku za barákem, kde kempovali. Dobrého ruma měli a místo ve stanu taky, tak širák zase nic. Ráno opět lehce kocovinové a zdlouhavé. Chlapci se balili pomalu, stejně nemůžou vyrazit na cestu dřív, než vystřízliví, tak se loučíme, dostávám dvě decky vínka na večer a švýcarák, v obchodě kupuju další litr a půl vody a honem vyrážím. Stejně už je ale zase jedenáct a mě čeká třicet kiláků přes hory a doly. Tak uvidíme. Tu vodu navíc mám pro případ, že bych to dnes nezvládla až do cíle, tedy do Rovenska, nejodlehlejší dědiny že všech.

Začátek cesty, prvních deset kilometrů, jde krásné, po rovině a z kopce, zfouknu to za dvě hodinky. Celkem záhy zjišťuju, že se mi nějak odmazala načtená mapa z aplikace, ale zdá se, že ji vůbec nebudu potřebovat. Ke staré značce se přidala nová, hustší a zářící zdaleka, takže je skoro pořád nějaká na dohled. Začíná hlavní krpál dne. Ti, co to značili, asi upřednostnili kratší vzdálenost před menší obtížností, žádné zákrutky, pěkně přímo hore. Lezu málem po čtyřech a odpočívám každých deset metrů, ale snažím se přesto jít co nejrychleji, třicet kiláku je třicet kiláku. Les je dnes celkem obyčejný, takový český, což je dobře, rozplývání se zdržuje. Konečně jsem na hřebeni, mírnější výstupy už střídá i rovinka. Na samém vrcholu vařím a obědvám, jsou už teda asi čtyři odpoledne. Nějak tu nemám moc hlad. Další den pak jen snídám a apetit se mi vrátí až v Bělehradu. Jako kdyby mi stačily výhledy, voda a večerní pivo, nebo nevím. Dál vede krásná, víceméně rovňoučká cesta po hřebenu, chvilkama jdu pralesem, chvilkama stepí, vegetace se hodně střídá, je to bájo. Po další hodině dnešní první – a do večera už poslední – výhled na okolní kopce. Zase samej les a vlnky jedna za druhou, jako kdyby tu ani nikde žádná civilizace nebyla. Takhle to muselo v Evropě vypadat při Stěhování národů. Nic, zase do lesa. Hřebenovka začíná klesat, nejdřív příjemně, pozvolně, pak zase střemhlav dolů. Sbíhám to, div se nepřerazím, a tu potkávám prvního a opět pro ten den posledního jiného poutníka. Samozřejmě Čech, Milan. Sympaťák. Vyměníme si info o tom, co nás každého čeká, a valím dál. Je půl sedmé, za dvě a půl hodiny je tma a přede mnou je ještě deset kiláků. Pod kopcem jdu asi dva kilometry po nádherné cestě po rovince. Kdyby to takhle bylo furt, stíhám bez problémů. Ale za chvilku už cesta zase odbočuje do lesa a do kopce. Váhám, jestli se neutábořím ještě dole, spaní v lese se kvůli zvěři nedoporučuje a já nemám jistotu, že se do tmy dostanu na nějaké jiné dobré místo. Ale tady dole je to možná co do bezpečnosti ještě horší, zvěř se chodí v noci napít a tu je to samý potok. Tak se vrhám do kopce a rázuju únava neúnava. Dnes mně síla vůle nedovolí polevit asi, prostě musím vydržet. Naštěstí se tentokrát jedná aspoň o milosrdné serpentinky, ale i tak je to nejistý boj. Co když už žádné místo mimo les do tmy nebude? Makám, makám, moc se nezastavuju, dýchám jak parní lokomotiva a šmatlu dál. Modlím se za pěknou, otevřenou rovinku, ovšem co nakonec přijde, mi vyrazí dech. Nejen že se vymotám z lesa, já už jsem vylezla nahoru na hřeben, ukazatel říká šest kilometrů do Rovenska! A je tady něco jako louka, ale ještě do kopce, už ale nejsem nervózní, nějaká rovinka se tu musí najít, hlavně že to tu je. No a pak vystoupám až na vrchol té louky a vidím před sebou rudé zapadající slunce, nádherný výhled na všechny strany a plácek u košatého stromu, jen jen zvoucí k poležení. Přijímám, tak nejsem hloupá, jak říkávala Apačka. Stelu si celá spokojená a u toho děkuju své štěstěně, nebo jak tomu budem říkat. Nejkrásnější spaní ever. Jsem si naprosto jistá, že se dnes už nemusím obávat dalších průchozích, tak se svlíkám do naha a myju se z petky, vody mám dost. Je to strašně super, stát nahá na hřebeni v Rumunsku, obklopená nádhernýma horama a ozářená zapadajícím sluncem a v neposlední řadě ze sebe smývat ten třídenní pot. A že ho je. Vylezla jsem sem zplavená jak pivovarnickej valach. Když mám všechno zařízené, vezmu foťák a vínko, co mi dal Renek, zředím ho ve střik a jdu se podívat za poslední vlnku, jak to vypadá tam, kam půjdu zítra. Ježíš, tam je to úplně nejkrásnější, akorát už je moc tma a nejde to vyfotit. Chvilku tam pozevluju a vrátím se zpět k ležení, zakutám se do spacáku a do tří minut su tuhá.

Intermezzo – wildlife: dvakrát jsem z blízké větve vyrušila nějakého obrovského ptáka, který uletěl dřív, než jsem si ho stihla prohlídnout, měl ale velké tělo a obrovská křídla. Nějak si myslím, že to nebyl dravec, ale sova, v obou případech, ale nemám tento svůj odhad o co opřít. Pozorovala jsem datla při práci. Na cestičce přede mnou pózoval slepýš, později jsem vyplašila hádka s nějakou kresbou, ale zase jsem si ji nestihla v té rychlosti pořádně prohlídnout, tak nevím, jestli to byla užovka, nebo zmije. Myšky a ještěrky všude. Hromada ptáčků, které bohužel podle zvuku nepoznám. Možná tak straky nějaké. A mňoukající káňata v dálce. Při vaření oběda se pode mnou v lese určitě procházelo něco většího, představovala jsem si kance, protože jsem se dala schválně do zpěvu a vysoká by zdrhla, tohle ne. Ale časem to ztichlo a žádné infarktoidní setkání se nekonalo. Posléze jsem vyrušila i nějakou tu vysokou, lesem ode mě něco mohutně skákalo a pak to tak jako zaštěkalo. Srnci štěkají, že? Nebo i jelení? Podle toho dupotu se to totiž zdálo dost velké. Utíkaly přede mnou taky veverky, ty lesní, hnědé, s krásně huňatýma ocáskama. A žabky. A miliarda much a komárů, svině malý. Ti přede mnou bohužel neutíkají, ti se navzdory mému nezájmu vášnivě druží.

V noci se probudím a zjišťuju, že spadlo fakt hodně rosy, spacák to ale nepromočí a zima mi ani není. Zvířecí zvuky neslyším žádné. Vzhůru jsem asi hodinu, čumím na hvězdy a tetelím se, pak opět usínám a probouzím se, tyjo, v devět! A to jsem si to malovala, že se v osm vydám na cestu! Než všechno vysuším a posnídám zbytek od včerejšího oběda, je půl jedenácté. Myslím na to, jak jsem při společném cestování vždycky peskovala Sáru, že jí všecko moc trvá, a přitom se ukazuje, že nejsem o nic lepší! Cesta do Rovenska je snad za odměnu, samotnou vesnici zahlídnu hned po pár krocích z tábořiště, vede k ní obloukem mírně zvlněná hřebenovečka, na které jsem částečně kryta lesem, částečně jsou mi dopřány nádherné výhledy na všechny strany. Čím blíž jsem k Rovensku, tím nápadnější jsou zásahy člověka – ohrady a pastviny, lesů ubývá. Kluci motorkářští mi pověděli o Robinovi, Čechovi, který se tu nedávno usadil a začal tu hledat (a nacházet) lanýže, čímž se prý on i jeho děvče tak akorát uživí, a tím pádem tu můžou zůstat. Když na začátku vesnice potkávám tři chlapy sehnuté nad nějakým motorem, zkusmo se zeptám, jestli některý z nich náhodou není tenhle Robin. A vono jo. Vysvětlí mi cestu k sobě domů, kde mě prý obslouží „ženuška“. Ta se jmenuje Nataša, je Slovenka, a oba jsou velcí sympaťáci. Nataša mi uvaří kafe a začne mi a dalším dvěma příchozím povídat o lanýžích i o svém živobytí tady. Ti další dva hosté brzy odejdou, já ještě srkám kafe, mazlím se s italskými vodními ohaři, hledači to lanýžů (tedy jednou hledačkou a dvěma příživníky) a povídáme si s Natašou o životě a všem možném. Je mi s ní fajn, takže když mi povídá o tom, že si na každé léto berou pár wooferů za byt a stravu, sázím do hlavy semínko svého pobytu na další léto a uvidíme, jestli vyklíčí ve skutečnou akci. Kdo ví, co bude za rok, že. Potěší mě, když slyším, že se sem v posledních letech přistěhovaly i další náplavy a že oni jsou tu už pět let, a ještě je to nepřestalo bavit. Zní to jako naděje, že české vesnice v Banátu přece jen nevymřou. Smějeme se tomu, že tady je potřeba skutečně víc členů klanu než nukleární rodinu, protože tu práci, co je třeba udělat, dva dospělí nezvládnou, najednou je to zachování rodu o něco smysluplnější… A tak všelijak filozofujem, než ji konečně přestanu rušit od vaření oběda, vezmu si své lanýžové pesto (bude párty s rizotem!), na které mi akorát vyjdou ty zbylé eura, co jsem s sebou taky jednou nezapomněla vzít z šuplíku, a odporoučím se směrem na Gerník.Původně jsem zvažovala až i Svatou Helenu, ale mám třetí, krizový den a stehna i záda mě pěkně trápí (kolena kupodivu ne, že bych se ty prudké skopce naučila tahat těma stehnama? Šikovná Janica!) a podle Nataši není v Heleně o co stát, už moc civilizace, no a navíc už máme jednu odpoledne, že.

Na začátku se můžu ufotit, protože je všechno hrozně krásný a fotogenický, u toho si užívám pohodlnou pěšinu, která se mírně vlní po vrstevnicích, lepší reklama na pěší turistiku už ani snad nejde. Ráz kraje se ovšem radikálně změnil, zásahy člověka nejdou přehlédnout. Lesů výrazně ubylo, místo toho jdu kolem polí, pasek a luk a každou chvíli narazím na nějakou ohradu nebo stavení, kopce, na které teď vidím, jsou převážně holé. Hele, a támhle zase Dunaj! Toulám se v myšlenkách a ťapu dál, je to dnes jen čtrnáct kilometrů (plus těch „ranních“ šest do Rovenska). Už bych tam měla pomalu být, si říkám, když procházím krásným borovým lesem. Trochu se pozastavím nad tím, že cesta udělala takový zákrut a vrací se teď směrem, odkud jsem přišla, asi bylo potřeba překrosit nějaké sedlo a teď se to tu točí. Ta vůně mi připomene nějaké mnohem jižnější země a zase se zasním. Pak ale přijdu na louku s desíti snopy, které jsou rozestavěné na vlas stejně jako jedny, co už jsem dnes viděla. Znejistím, ale jdu dál. Pak narazím na pasáž, kterou už jsem si podle mě fotila… a nakonec i na stavení U Filipa, kde už je teda nad slunce jasné, že jdu toutéž cestičkou zpátky. Aaaaa! Otáčím to zase a jdu nevěřícně potřetí stejnou trasou. Jak se to mohlo stát? A o kolik jsem si to vůbec natáhla? Zdá se mi, že jsem tu byla poprvé už strašně dávno. Jako zrádné místo vyhodnotím to, kde jsem se potkala s traktorem táhnoucím kulatinu, na chvilku jsem tam ztratila značku a po chvíli ji zase našla, jak přichází z druhé strany hrbku… No, tak tam ve skutečnosti odcházela. To jsem zas jednou tu šipku doprava pochopila, jako že mám zahnout doprava, a ono to bylo rovně. Tak jistě. Ale jinak si na značení samozřejmě nemůžu stěžovat, nevím, co bych tu dělala bez něj, a navíc je většinou fakt luxusní. Nakonec se utěšuju, že jsem ztratila jen asi dvě hodiny, a ne třeba čtyři. Osm až deset kiláků navíc se ale ovšem počítá. Z pohodového, odpočinkového krizového dne je rázem opět túra jak sviňa, dvacet šest nebo osm kiláku. Šikovná Janica! To mám z toho, že jsem se bála, že budu v Gerníku moc brzo a co tam jako budu dělat.

Zbytek už se doploužím, krajina se opět mění, už jsou tu jen samá pole a sady a různé rozeseté bílé balvany. Gerník se nachází na krasovém podloží, píšou. Když jdu kolem babičky, co kope na políčku, a slyším, jaký zvuk dělá její motyka, docela tomu věřím. Tady něco pěstovat musí být úplná hitparáda. Ale přece jen je Gerník podle pohledu i počtu obyvatel nejbohatší z vesnic, kterými jsem prošla. Domy jsou téměř všechny krásně opravené a vydlaždičkované nebo pomalované – ty dlaždičky prý skvěle izolují a dobře se ošetřují, navíc jsou krásně barevné a sestavené do roztodivných vzorů. Lidí je tu okolo pěti set, ještě stále, jinde to jsou tak dvě stovky, na Rovensku šedesát. Nevýhodou Gerníku je, že je hospoda až úplně dole ve vesnici, a ještě k ní vedou dlouhé schody. Moje stehna! Ale dopajdám tam. Potřebuju zařídit spoustu věcí na netu, doplnit vodu a mám chuť na pivo. A tohle je výborné! Polotmavý Všerad, doporucuju! Tentokrát se s nikým nevybavuju ani neseznamuju, místo toho nabíjím všechno možné (foťák, tablet, telefon, tvl, moderní poutnice) a koumám zítřejší cestu do Bělehradu. Rumunsko a Srbsko se pořád moc nekamarádí, pokud se dá soudit podle totální absence mostů přes Dunaj (dva oddělené sto třiceti kilometry, nazdar) a počtu hraničních přechodů (najdu jeden, u rumunského Naidaše a srbské Bely Crkvy). Autobusy online vůbec nenajdu a z Gerníku dolů do Moldovy Nouy teď nejezdí nic, páč jsou školní prázdniny, žeano. Aspoň se můžu vyspat u hospodských v sadě a nemusím se už nikam škrábat. Ráno kafe, nohy zase jako nový, šlapu zpět nahoru vesnicí jako nic, po cestě si stopnu dvě mladý ženský, Rumunku a Srbku, co se na mě celou cestu krásně smějou a svezou mě až dolů, tam si seženu autobus na hranici u Naidaše, jede za tři hodiny. Na hranicích pak nemám dináry a do Bely Crkvy s bankomatem je to jedenáct kiláků. Opruz. Vyrážím, potkávám Čechy, pro který jsem kuriozita, fotí si mě a dostanu výborné chorvatské broskve, šlapu dál, zastavuje mi francouzský postarší páreček na cestě do Řecka, jsou moc fajn a hodí mě až do Smeděreva, což je už jen asi sto kiláků od Bělehradu. Nechci, aby si kvůli mně zajížděli, tak je naviguju, ať mi zastaví na předměstí, že to dojdu. Ale tak jako došla bych, ale nemám dnes podprdu, ta moje parádní sportovní od Markétky je tak propocená, že jsem se ji na sebe dnes už nedonutila natáhnout, a pod tím tričkem se ty prsa asi nějak hodně houpají, protože na mě furt někdo troubí, při pozdravech se mi muži dívají přesně tam, a ne do očí, furt mě někdo chce někam odvézt, a to já teda nechci, pánové. Jako já vím, že mám krásný prsa, ale u nás se na to tak okatě neupozorňuje. Chytím se levou rukou aspoň za popruh baťohu a schovám jednu kozu, když už nic, ale už mě to nebaví. Mám v kapse půl eura, zkusím, jestli mě nějaký řidič místního autobusu nevezme na nádr za to. Vlastně bych to došla v pohodě, ale asi mám chuť vyzkoušet, jak to jde jinak. Baví mě zjišťovat, jak jsou lidi ochotní obejít pravidla pro pomoc bližnímu. Stoupnu si na zastávku a čekám, autobusy tu jezdí každou chvilku. Za chvilku přijde paní, ptá se, jak dlouho už čekám, říkám, že tak pět minut, ona že to už teda asi brzo pojede. Svěřuju se jí, že doufám, že mě pan řidič sveze za půl éčka, netváří se moc důvěřivě. Pak kolem jede taxík, stopne si ho a nastoupí. On se dívá na mě, já se usmívám, paní mu říká: „Ona má svyho půl eura, ať si za to zkusí jet autobusem.“ Kráva jedna, je to jedovaté. Pokrčím rameny, ještě jednou se usměju na řidiče a čekám, že odjede, on místo toho vystupuje a otvírá mi kufr na batoh. Říkám, že mu můžu dát leda půl eura nebo osmnáct lei, že tady není bankomat, abych si mohla vybrat dináry. Odpovídá, že nic nechce a jedem. Napřed vyhodí paní, pak mi ukáže, kde je autobusák, abych k němu trefila, a od něj mě zaveze k nejbližšímu bankomatu. Znovu se ho ptám, kolik za to chce, teď když už budu mít vybráno. Nechce stále nic a přeje mi šťastnou cestu. Krásný. Tak se mi to líbí!

Bus do Bělehradu jede za půl hodiny, našla jsem si hostel za šest eur na noc v centru, na ulici Cara Lazara. Docela si to tu ještě pamatuju, trefím tam na první dobrou, dávám si sprchu (!!!), peru prádlo (!!!!!) a pak se jdu potkat s Milicou, Tajanou, Ljiljanou a Zoranem. Večer míří do divadla, zvou mě taky, ale radši se jdu vyspat a domlouváme se s Micou na společný co-working v kavárně další den. Před spaním se mrknu na poslední díl sedmé série Game of Thrones, vida, umím si pěkně užívat i tu civilizaci.