6. 4., cestou z Arcosu a dál

Odjezd byl dojemný a trochu těžký. Já to mám s místy i lidmi podobně, když už se mi jednou zalíbí, zamiluju se snadno a vytvořím si silné pouto. Jen mě teď napadá, že jsem v životě uvěřila lidem, co to mají jinak a považovala jsem je za autority, že je to tak špatně a že to tak normální lidi nedělají. Nikdy to nedošlo k tomu, že by se mi povedlo to v sobě změnit, jen jsem se za to styděla. Ale už jsem ta velká holka a přijímám se a přijímám i tohle. Jsem budovatelka a hnízditelka, aspoň polovinou své osobnosti, tou nevětrnou, a ráda si přibásňuju, vymýšlím a sním. Vlastně myslím, že mám o to krásnější život. A pokud se dokážu oprostit od nějakého očekávání (v procesu), není to vůbec nešťastná vlastnost. Takže jdu do toho a budu si dál užívat svých zamilovaností, nebudu se za ně stydět, můžu je klidně ukázat tak, jako jsem ji ukázala v Arcosu, a buď můj dar bude přijat, nebo ne, to už není tolik o mně.

Den před odjezdem přijeli Ale s Mariou Chiarou, kterým zrovna skončil workawaying na druhé straně hor a taky se rozhodli se teď vydat do Algarve. A tak jsem měla ještě parťáky na poslední procházku a večírek. Vyhlídkovou oklikou jsme došli Pod kopec k Pacovi, kde se s náma poloučil barman jednou rundou caní a Antonio se zlatým řetězem druhou, slíbila jsem, že se zase někdy ukážu a tentokrát si tedy konečně pronajmu tu Antoniovu fincu, a vylezli jsme zase Na kopec. Po večeři jsem chtěla zajít do Casina, kde ke mně byli vůbec nejmilejší a nejdomáčtější, ale nečekaně bylo zavřeno (tak pátek večer, proč ne), tak jsme skončili zase v San Marcosu, kde zrovna dělali mí oblíbení kucí šikovní a přišla i Nieves, kamarádka z carnavalu. Ale a Kiki se už krásně rozmluvili španělsky, jsou na tom o dost líp než já, takže ta konverzace nebyla jen taková znouzectnost a bylo to moc fajn. Nakonec Ale řekl, že už je čas jít spát (žeru lidi s disciplínou, je fajn, když ji do mýho života někdo jednou za čas dodá – Krivoshovi to taky dost šlo), a tak jsem se rozloučila s chlapci, poděkovala za pohostinnost, dnes ráno předala byt svým francouzským domácím (líbilo se jim přestěhování nábytku, trebien!), dala si v Marcosu poslední kafe a řekla čau Tamaře a už jsme nasedli do karavanu a vyrazili na severozápad.

Bylo mi smutno, že to tam opouštím, ale hlavně jsem ráda, že už je to loučení za mnou. Myslím, že na tyhle dva měsíce svého španělského domova jen tak nezapomenu, a na siluetu Grazalemských hor už teprve ne, ale pomalu začínám koukat dopředu, do Fara a Arrifany, a to ani nemluvím o cestě do Very, kde mám domluvený další workawaying, což je zas až na druhé straně Andalusie, u Cartageny, jednoho z mých nejoblíbenějších měst ve Španělsku, hned po Granadě (a teď i Arcosu, claro). Kdyby vás to zajímalo, ve výběru je ještě Salamanca. Je fakt, že tenhle kousek světa, provincie Cádiz a Málaga, jsem procestovala dost zodpovědně. Napřed jsem se potoulala po pobřeží mezi Málagou a Motrilem, pak Santa Fé a Granada, Cádiz a Chiclana, Arcos s Grazalemskýma horama, Ronda, Bolonia, Tarifa, Algeciras, La Línea a několikrát samotná Málaga, nejlépe naposledy.

Tam jsem jela vyzvednout jednu ze dvou svých posledních návštěv, Ester, což bylo moc dobře, protože by beze mě asi ani nevylezla z prostoru pro vyzvedávání zavazadel (čekaly jsme na sebe tři čtvrtě hodiny, ona vevnitř, já v příletové hale), a plán byl, že si spolu užijeme dva dny o samotě, a až ji zase odvezu na letiště, připojím se k Simoně a Jaruně (aka Sifi a LaLuna) které přijely skoro zároveň, tam, kde zrovna budou. Ale zase to dopadlo jinak, protože J+S, se kterýma jsem se ve městě potkala odpoledne a córaly jsme (už tam všude byly), si nemohly vybrat autobus z města, a tak jsem jim nabídla, ať přespí se svým parádním outdoorovým vybavením (Sifin spacák má komfort někde kolem + 20 °) u nás na hostelu, což byl byt v jiné budově než recepce, takže inkognito (neříkejte to Bookingovi), a doufala jsem, že Es nebude moc rozmrzelá. Je mi totiž známo, že to s tím socializováním se nemá stejně jak já a netouží se (kupodivu) seznámit se všema lidma na světě. Zprvu to vzala vlažně, ale asi do tří minut poté, co se k nám holky přidaly na caňu, mi bylo jasné, že už je to láska. Všechny čtyři jsme se projevovaly altovým hurónským smíchem, ty tři jsou tak specificky své a pro každou srandu… Španělé se mohli co do hlasitosti rozhodně zahrabat a já byla móc ščastná, že nám ten matchmaking vyšel.

Na druhý den jsme tedy společně vyrazily do La Líney, to je to město na hranici s Gibraltarem. Vtip stíhal vtip, největší hit bylo počítání peněz, no takhle už jsem se dlouho nenasmála. Po dvojicích jsme se šly ubytovat do dvou různých hostelů a večer jsme se setkaly na sangriu v baru, kde prej měli hezkýho číšníka. Já tam teda žádnýho neviděla, ale zase jsme tam u vedlejšího stolečku zaregistrovaly další partu Čechů. Neuplynuly ani dvě sangrie (tady se jim říkalo tinto de verano a bylo to strašně slabý, musely jsme si ke každému objednat ještě skleničku čistýho vína a trochu si to domixovat) a už jsme seděli všichni pospolu a družili se. Na chvíli se přidal i náhodný Estin bývalý spolužák s přítelkyní, ale nakonec jsme zůstali jen v sedmi a šli se podívat do karavanu, který měly děcka odstavený u pláže, a ještě jsme pokračovali ve zběsilém večírku, kde se překřikovala jedna ženská přes druhou (nová kámoška Niki se k nám mohla z fleku přidat, byla z jednoho vrhu) a kluci zdatně sekundovali, čučeli jsme na barokní nebe a magické vlny, foukalo, v karavanu se zpívalo a tančilo, no v pět ráno jsme sbalily podarovaný hašiš a konečně se vydaly do postýlek.

Dál na programu byla návštěva Gibraltaru, na což jsem se moc těšila, ale bohužel tam nepouštějí bez pasů či jiných dokladů totožnosti a já si ten svůj nechala pro jistotu v Arcosu. Tranquilo Španěláci mě samozřejmě s úsměvem pustili na vyfocenou kopii v tabletu, ale s tím, že přes Brity se stejně určitě nedostanu, a měli recht. Tak šly na Gib a opičky LaLuna, Sifóna a Ester samy a já se jala procházet po pláži a vlastně fakt po dlouhé době si užívat samotu, už se mi dlouho nepřihodila. Na konci mě potěšil krásnej chlap s lichotkama a pak už jsem se pustila přes celý město (který jsem si taky dost zamilovala, je to tam takový špinavě kosmopolitní, úplně jiný než všude jinde okolo) na sraz s Ester. Jarča se Simčou se vydaly autobusem do Tarify, já jela odvézt Es do Malagy, kde jsme měly přespat a v pět ráno jsem ji ještě jela doprovodit na letiště. Byl tam trochu zádrhel s otevřením vchodových dveří ze self-check-in hostelu, které jsme v rozespalosti a stresu trochu nezvládaly a začaly se dobývat na různé byty v baráku, ať nám jde někdo odemknout, ale naštěstí na letiště vyráželo jiné děvče a jemu to myslelo, a tak zmáčklo tlačítko na odemčení, které jsme měly celou dobu před nosem, a mohly jsme vyrazit.

Ester byla vyprovozená, já se ještě vrátila do hostelu se dospat a po poledni nasedla na Amovens auto do Algeciras a tam na bus do Tarify, kde už se potkaly Jaruna se Simonou s Verou a Krivoshem a jela se další jízda. Nastěhovali jsme se do apartmánu, zašli se vykoupat a pozevlit na pláž, večer si poprocházeli (prý moc rychle) město a zašli na chálku a další den nasedli na bus do Jerezu a pak se konečně dokodrcali až domů. S holkama už jsme byly trochu unavené a moje hlasivky byly vyřvané, tak jsme Arcosanům nepřichystaly takovou show, jakou by si zasloužili, ale myslím, že si nás i tak všimli. Poslední den návštěvy dua J+S jsme daly povinnou návštěvu parfumerie a panoramatickou procházku kolem mého bílého města, dostaly jsme od farmáře slaďoučké a šťavnaté pomeranče a pořádně se vyfoukaly, už od La Líney se nás držel silný vítr, který se neutišil ještě týden po odletu holek, po kterém odjeli zpátky domů i Vera s Krivoshem. Pak začalo pršet, a tak už jsem se k opalovačce na střešní terase dostala jen jednou. Beru to tak, že Arcos byl z mého odjezdu taky smutný.

Teď tedy Faro a Manuella a společná návštěva s Kiki a Alem u Pola a Nimey u Arrifany, kde pro změnu workawayují, a pak dál na cestu. Už jsem si koupila svůj dvouměsíční lístek na vlaky po celé Evropě, tak se na něj přesunu přes Granadu a Almeríu až do Very, kde by zrovna měla začínat Semana Santa. Napřed mě mrzelo, že si ji neužiju v Arcosu, kde bych zase potkala všechny známé z karnevalu, nebo v Seville, kde je to prý vůbec lo mejor, ani že v krásné a voňavé Seville (pomerančovníky tu odkvítají později) nestihnu následnou Feríu s flamencem v ulicích, ale nakonec jsem si řekla, že ve Špáňu přece nejsem naposledy a musím si něco nechat zase na příště.