12. 8. 2016

Došly mi útěky.

Alkohol a jiné drogy nakonec vymatlávají paměť a vedou k bipolaritě (nebo něčemu horšímu).
Vztahy končí, když napřed sami pevně nestojíte.
Z cest se člověk musí jednou vrátit.
Nemít domov jsem taky zkusila. To už vůbec nejde.
Budování lepší společnosti naráží na to, že ho musíte dělat s jinýma lidma.
A v samotě je někdy – překvapivě – osaměle.

Zbývá co? Pořád si myslím, že upřímnost, poctivost a nesmlouvavost sama k sobě. A ten zen asi, že. Teď teď teď. Ale je to tak zatraceně těžké. Z čeho člověk tu sílu být silný má furt brát.

Beru trochu z manuální činnosti a pobytu na slunci.
Beru trochu z pocitu užitečnosti, když někomu pomáhám (jen za to nesmím očekávat vděk, natož něhu).
Beru trochu z umění – z výstav, z hudby, z literatury.
Trochu z bezohledné majestátnosti přírody.
Beru trochu z hravosti a nevinnosti mláďat.
A taky ze štěstí svých blízkých.
Nejvíc beru z toho, když cítím, že mi někdo rozumí.

Tak ráda bych věřila, že člověk na štěstí nemusí být sám. Ale zdá se mi, že to tak je vymyšlené. Blbě vymyšlené. I vztahy fungují jen tehdy, když tu bitvu napřed vybojuje každý sám se sebou a svými mindráky. A když svou jistotu zase ztratí, často ztratí i toho druhého, od kterého v takovou chvíli touží po opoře. Ale nikdo za nás naši sebelásku nevyrobí.