Ze Sihanoukville, 5. 6. 2014

Dlouho jsem se neozvala, co? Mělo to dobrý důvod. Začalo to nějak takhle:

(Kampot, 25. 5. 2014)

Jedu na jih Kambodže, z Phnom Penhu. Snažím se brečet a pustit to ven, a zároveň to skrýt před spolucestujícími. Vedle mě naštěstí sedí stará paní, která má dost taktu, aby se tvářila, že o ničem neví. Celé dopoledne jsem zabíjela prasátka, abych nemusela myslet a cítit, teď už se to snažím prožít do dna, aby se to se mnou netáhlo. Stejně je to už stokrát lepší než dnešní noc, kdy jsem se snažila smířit s fakty, a zároveň se týrala nadějí, že to ještě všechno bude jinak. Nebylo, ale je to dobře. Je rozhodnuto, je jasno, asi ani já bych to už nevzala zpět… Pokračování textu Ze Sihanoukville →

Tak tohle všechno jsem dneska a předevčírem viděla. A taky korály. Světle modré korály, tmavě modré korály, svítící modré korály, fosforové zelené korály, trávově zelené korály, červené korály, hnědé korály, růžové korály, žluté korály, bílé korály (kolem těch se motají triggerfish), smetanové korály, špičaté korály, kulaté korály, divné korály, sasanky, zalézající sasanky a tak dál. Většinu dneska během šnorchlování v Mango Bay, zítra jdu na další dva ponory, dokončit si potápěcí kurz. Brousím si zuby na tohohle drobka:  

Poznámka pod čarou: ty fotky nejsou moje, kdyby to někomu nebylo jasné.

10. 5. 2014

Nerada to říkám, ale thajské vlaky jsou ještě lepší než ty české (a slovenské). Pohodlí stejně, jen víc atmosféry a legrace. Není plno, což k dobrému zážitků jedině přispívá. Normální poloprázdný vagón, děti si hrají na podlaze, na chodbičce se kouří a dveře vlaku na obou stranách jsou i za jízdy dokořán. Za okny krásná krajina. Paráda. Před pár hodinami jsme vyrazili z útulného Čiang Mai na severu Thajska směr jih. Uvidíme, jestli pojedeme až do hlavního města, zatím máme lístky do Ajutháji, bývalé mocné metropole kousek na sever od Bangkoku, kterou Barmánci srovnali se zemí, naštěstí ne dokonale. Lístek stál asi 120 Kč na osobu na 500 km. Plánujeme strávit tam jeden den, pak buď Bangkok (nejsme si jisti, nakolik je opravdu tak nutné ho vidět, vzhledem k tomu, že nás velká města moc neberou), nebo rovnou Siem Reap a Angkor. Tam plánuju v každém případě oslavit narozeniny. Pokračování textu Z Čiang Mai →

Vang Vieng je malé, útulné městečko v údolí řeky Nam Song, mezi vápencovými horami a skalami. Místní jsou do posledního buď hoteliéři, provozovatelé výletů nebo majitelé restaurací. Jestli to dřív bývalo normální laoské městečko, dnes je jen a pouze orientované na turisty. A překvapivě je to super. Hned první večer jsme si na večeři vybrali místní irskou hospodu, Gary’s Irish Bar, a pak se tam věrně vraceli každý večer. Skupina převážně anglických chlapců nás vyzvala, ať se k ním připojíme na hru Killer poolu, což je parádní záležitost, vynikající zejména pro seznamování a stmelování kolektivu – pravidla najdete mezi fotkami. Brzy se někteří z nás (ehm) ujali organizace, za což nás pak měl Gary moc rád a dostali jsme nějaké ty drinky zdarma, a hospodu jsme zavírali – ne naposled. Ten večer jsme se potkali mimo jiné s Jordim, legračním Kataláncem, a na druhý den se s ním na motorkách vypravili k Modré laguně, u které to mělo být fajn. Pokračování textu Z Huay Xai →

Laos je boží. Teda většina z něho je boží. Po Vietnamu si užíváme zeleně všude na dohled, cest horami, malebných městeček a společenského života. Laoská architektura je příjemná pro oko. Ve Vietnamu bylo všechno tak nějak ušmudlané, na každý metr pěkného baráku připadl půlmetr vlnitého plechu. Tady je asi víc místa a míň lidí (asi – Vietnam: přes 92 mil. obyv., Laos: okolo 7 mil.), tak se může víc hledět na krásu. I chrámy jsou tu zdobnější a působivější. Tedy kostelíčky, jak říká pan Černý. I hlavní město, Vientiane, působilo dojmem většího maloměsta typu Rožnov nebo Kyjov, i když má asi 200 000 obyvatel. Pokračování textu Z Prabangu →

Právě nás parta magorských maníků, kteří si říkají různými honosnými jmény jako „řidič“, „průvodce“, „organizátor“ a podobně, nahnala do spacího busu, ve kterém strávíme následujících 18–30 hodin. Informace se různí, můžeme si ale být jistí, že to bude dýl, než říkali. Vietnam. Nebo asi spíš Asie. S cestováním tu je i nadále největší legrace, i když občas už člověku ten úsměv trochu tuhne. Odjíždíme do Laosu, ale na změnu se nechystáme. Pokračování textu Z Hanoje →

Musím říct, že po prvním týdnu jsem měla asijské stravy tak akorát. Byla jsem dost ráda, že jsme se pohybovali ve velmi turistických destinacích (vlastně stále pohybujeme), kde se dá objednat i třeba pizza nebo hranolky. Od té doby to kombinuju a snad si chuťové buňky už brzo zvyknou vyžadovat pouze rýži, nudle a chilli. Objednávání je většinou dost legrační, hlavně teda v Can Tho a v Saigonu bylo; tam jsme chodili do restošek pro místní a vždycky s napětím čekali, co jsme si to vlastně poručili. Kupodivu to vždycky dobře dopadlo. Naopak předevčírem v Hoi An (Krásný město! Konečné něco vypadalo jinak než zbytek!), kde byla k dispozici vietnamština i angličtina, jsem si objednala blbě, bo jsem se snažila to přečíst vietnamsky, ale nevšimla jsem si, že čtu řádek úplně jiného jídla. No hlavně že mi paní pochválila výslovnost. Pokračování textu Z Hue →

29. 3. 2014

Šťastně jsme dojeli a zvládli první výzvy. Ještě se musíme naučit trochu víc vietnamsky. Zatím si neumíme objednat ani čaj. Nosí nám studený s potenciálně nebezpečným ledem a snad anýzem, tomu se říká tra dá. Bavili jsme se jen do té doby, než jsme zjistili, že se to čte ča dá, to je dost škoda. Je tu vlhko a horko. Okamžitě jsme přešli na režim 2 sprch denně. Mají tu dobré snídaňové polívky a trochu moc motorek. Pokračování textu Ze Saigonu →