14.  1. 2019, Chiclana de la Frontera, nebo teda někde u ní

Připadám si trochu jako v nějaké pohádce. Lucas ráno odjel za prací a zadal mi, ať se poperu se dřevem, takhle vágně. Je to první ze třech úkolů za tři dny, Lucas totiž zavedl po nedávné nemilé zkušenosti s jiným wooferem třídenní zkušební lhůtu. Což dost chápu, pustit si takhle totální cizince do baráku je hardcore. A tak plním první úkol, a podle toho, jak je všechny zvládnu a jak s tím bude Lucas spokojený, tu budu moct buď zůstat a vyučit se na čarodějnici (hnidopiši pominou rozdíly mezi ženskou a mužskou magií, žeano), nebo po třech dnech pápá.

Tak jsem uklidila ten bordel, kterému říkal dřevník, uspořádala jsem dřevo podle velikosti (třídění, to já moc ráda), naházela špalky od bůhvíčeho, co byly zarostlé trávou vedle dřevníku, dovnitř a za dřevník pod stříšku, aby měly šanci uschnout a mohly se spálit, a vydala se s kolečkama do lesa na dřevo, zatím jednou, ale ještě to otočím. Dřevník už vypadá jako klícka, tak pak budu moct sednout na půjčené kolo a vydat se hledat obchod a internet, bo potřebuju odeslat zredigovanou knížku a objednat si nabíječku ke komplu, která se mi v batohu zlomila, abych mohla zas pracovat normálně, a ne nouzově na tabletu – překladatelka ze mě myslím bude mít radost.

Vůbec nevím, kterým směrem to město, Chiclanu, hledat, a ještě jsem nepotkala nikoho, koho bych se zeptala. Lucas mě včera večer dovezl z Cádizu, kam jsem přijela z Granady od bratrance Nikoly. Neměla jsem žádné zásoby, chtěla jsem si zajít na nějaké tapas a zalomit to někde v úkrytu na pláži, ale Lucasovi se to zdálo moc divoké, tak že mě nabere o dva dny dřív, než jsme se původně domlouvali. Přijeli jsme sem samozřejmě potmě a nefunguje mi ukazování polohy na GPS, tak to na tom kole ještě bude dobrodrůžo.

Je to tady krásný, zemědělská oblast in the middle of nowhere, malej baráček tak akorát, dva moc přátelští psi, už jsme jedna ruka a Rumbo mě po celou dobu, kdy jsem uklízela dřevník, furt otravoval, ať mu házím klacek. A Lucas je taky příjemnej týpek. A dokonce má krb, takže tu neklepem kosu jak v Granadě. Jen přes den, když se netopí, se člověk musí zahřát prací nebo vylézt ven na sluníčko, jako v té Granadě, tam jsem utíkala na Albaicín. Poslední dobou začínám pomýšlet na svou chaloupku někde stranou od civilizace, tak si to tu můžu vyzkoušet nanečisto.