Když jsem byla malá, vnímala jsem zpěv jako řeku meandrující mezi břehy pevniny-hudby, jako že ten hlas může jen tam, kam ho země pustí, kam se může zakrojit. Vůbec mě nenapadlo, že tam jsou nějací muzikanti a že část té hudby může vyluzovat i sám/sama zpívající. Jen hudba jako element a do toho zpěv – lidská souhra.

*

Nemůžu zazlívat některým lidem, že nejsou schopní pochopit, co jiné lidi vede ke starosti o slabší, o ty, jejichž život je vinou různých činitelů (absencí privilegií) nešťastný a beznadějný. Nikdy se v takové pozici neocitli a já přece věřím, že člověk může ve světě vidět jen to, na co už sám tak trochu přišel a co sám prožil, dostal se aspoň na břeh obrovského jezera, ví o tom, že tam je, a začíná tušit, co všechno by mohlo obsahovat. Aby člověk mohl něco skutečně pochopit, musí to potvrdit jeho vlastní zkušenost, musí to být něco, co už zná. Do lidí, kteří trpí depresí, jsem se taky dokázala vcítit až poté, co jsem si v ní sama smočila prsty. Pokud bych se někdy v životě necítila vyřazená, znevýhodněná, ukřivděná, uměla bych soucítit s druhými? Nikdo se svou šlechetností nemůže holedbat, protože každý soucit pramení v soucitu se sebou samým. Je tedy v rámci výchovy záhodno se na dětech (lidech) dopouštět záměrně křivd, aby z nich vyrostli laskavější a chápavější osobnosti? Možná ano, jen s mírou a s láskou, jinak by je to mohlo naopak zlomit a zkazit.

*

Když je venku pošmourno, je o něco zřetelnější, že je svět smutné místo. To jsem vzala za fakt. Občas zasvítí slunce, radost, sounáležitost, láska (dejme tomu, že v ni ještě věřím, že ji nedegraduju na pouhou zamilovanost, vzbouřené hormony a vyloučené chemikálie, na manipulaci reprodukce, a pak na v lepším případě zvyk a pohodlnost, v horším sobeckost a zbabělost), ale jako základ je to osamělé místo, ve kterém je život těžký. Fakt, ne fňukání*. Nedávno jsem se dívala na Mého souseda Totoro a (Spoiler Alert!) ke konci, když se ty dvě malé holčičky bojí, že jim umře maminka, jsem se regulérně rozbrečela, protože mi to připomnělo, že je na světě celá řada takových holčiček a malých kluků, kteří se doopravdy a oprávněně bojí, že jim umře maminka nebo tatínek, nebo už jim umřeli a je to krutá realita, a nasměrovala jsem své vědomí k tomu, čemu neříkám Bůh, a zlobila se a vyčítala, že život musí být takový. Proč jako?

* Na to jsem nepřišla úplně sama, hned na první stránce mi to vmetl do tváře M. Scott Peck.

*

Ve vyrovnávání se s myšlenkou, že možná nebudu mít vlastní rodinu, jsem pokročila tak daleko, že mě to nejen neděsí, ale přestávám chápat vůbec důvod, proč by to někdo chtít měl. Jsem si vědomá pudů a hormonů, které nás ovlivňují a způsobují, že po společném potomkovi začneme v případě, že potkáme „toho pravého / tu pravou“, toužit, ale když se na to podívám nezasažená bouřícími hormony, nechápu, k čemu je to dobré. A prosím, neříkejte mi, že proto, aby se o mě měl kdo postarat ve stáří. Tak ryze sobecký důvod si v naší bohaté společnosti snad můžu odpustit. Způsobit, že někdo bude žít třeba 80 let, proto, aby se o mě 10 let staral, až toho nebudu schopná sama, to pak radši odjedu do nějaké země, kde je povolená eutanázie a skončím to, případně založím partu podobně švihlých babek a společně se složíme na asistentku, která nám bude vařit, vynášet bažanty a zalívat kytky.
Ale vážně. Proč bych měla chtít dítě? Proč bych měla chtít, aby bylo na světě víc lidí? Nemělo by jich být spíš míň? Vždyť nás planeta nezvládá, sami se nezvládáme, máme čím dál míň úrodného místa a vody. Podle některých pramenů už jsme stejně překročili bod, kdy by se dala odvrátit apokalypsa. To do té pravděpodobně stále temnější budoucnosti mám uvrhnout své dítě a jeho případné další potomky? (Já vím, otřepaná otázka.) Ale proč bych měla chtít, aby pokračoval lidský rod? Proč by mi mělo záležet na tom, že třeba za pár set let (nebo i dřív) lidstvo vymře? Copak je lidstvo na planetě to nejdůležitější? Možná tak z pohledu jeho samého. Vždyť budu dávno mrtvá a nebudu o tom ani vědět, ne? Případně umřu tehdy. No a bude to.

Vidím, že se tento můj zápis může zdát poněkud depresivní. Ale já se cítím celkem vyrovnaně, toto jsou jen úvahy, které mi už víří hlavou delší čas, hozené do písmenek. Asi jsem přišla o nějakou bezelstnou víru, kterou jsem mívala dřív, že je všechno určitě v pořádku, že všechno dobře dopadne. Jo, dospělost, říkáte? No jak je libo. Myslím, že o tomhle mluví London v Démonu alkoholu – jak jednou člověk zcela odhalí tu Pravdu, kterou tak hledal, už se jí nikdy nezbaví, a přitom by tak rád zapomněl. Pravda a Čirá logika, tak jim tam říká. Jedinou pomocí na ně je právě víra, kterou člověk oživí nebo najde zcela nanovo. Ať už v cokoliv. Pokud vím, London se nakonec zavraždil. Asi ji nenašel. Tyhle tendence momentálně neprožívám. Jsem už zase silná holka. Půjdu životem i sama, když to jinak nepůjde, s občasnou přítomností přátel. Alternativou k mateřství je taky dát domov některému z dětí, které nemělo štěstí a vlastní rodiče nemá (za předpokladu, že někdy potkám partnera, se kterým bych riskla slibovat, že někomu poskytneme zázemí).
Pokud nenajdu žádný jiný smysl života, pořád mi zůstává aspoň krása umění, lidská schopnost se na vteřiny dotknout božského, a dokonalost a totální bytí přírody. Pořád mám ještě sny. Jeden z nich je ten, co je se mnou už od dětství; celý život se dá strávit jen sledováním, jak vypadá svět, kolik má různých podob, cítit vítr ve vlasech a slunce na tváři (a slyšet šplouchat vlny pod přídí). Poznat a pochopit co nejvíc. Možná tím pak přispět do nějakého kolektivního vědomí, kdo ví.
Myslím, že mi bylo štědře věnováno to, čemu se říká žízeň po životě. A u toho mi nejde si nevzpomenout, že rusky (podobně jako jinými východoslovanskými jazyky) se životu říká жизнь. Krom bytí totiž hltám i srovnávací lingvistiku.