O slovech

Chápej, nazývat věci pravým jménem, to je počátek moudrosti. To je čínský přísloví a Číňani vynalezli písmo. Kdyby tě to zajímalo, tak moudrost je v tom, že když používáš správný jména, tak zmenšuješ mezeru mezi sebou a tou věcí. Nejdůležitější nástroj je tvoje ruka, a kdybys měl mezeru mezi sebou a svojí rukou, měl bys vážnej problém. Takže jména jsou důležitý.

• Zia Haider Rahman , Ve světle toho, co víme

V první kapitole Tóry se píše: „Bůh řekl: ‚ Budiž světlo,‘ a bylo světlo.“ Zdálo se jim [Židům] tedy zřejmé, že ve slově „světlo“ spočívá síla dostatečná k tomu, aby ozářila celou zemi světlem, síla dostatečná k početí, k zrození světla.
*
Slova nebyla zpočátku abstraktní, ale konkrétní. (…) „glad“ (rád, radostný) znamenalo „vyleštěný“, „threat“ (hrozba) znamenalo „hrozivý dav“, (…) vezměme slovo „thunder“ (hrom) a ohlédněme se k bohu Thunorovi, saskému protějšku skandinávského Thora. Jeho jméno označovalo hrom a boha (…). Myslím, že když to slovo vyslovili či uslyšeli, cítili zároveň hřmění na obloze, viděli blesk a pomyslili na boha. Slova byla nabitá magií, neměla přesně dané významy.
(volná citace)
*
V jazyce tedy platí (…), že slova jsou v určitém smyslu původně magická. Možná existoval okamžik, kdy slovo „světlo“ jakoby zářilo a slovo „noc“ bylo temné.

• Jorge Luis Borges, Ars poetica

O tíze života

Má-li tedy smrtelník v sobě víc radosti než starosti – takový smrtelník nemůže být skutečný – buď není pravdivý, nebo je nevyspělý.

• Herman Melville, Bílá velryba

Země je domovem tvora, říká si lidoop, který na sebe vzal těžký úkol vysvětlit vesmír, objasnit všechno, co tady je, svůj svět, svůj společenský svět, svůj hmotný svět, pád říší, ba i pád jablek. Onen tvor se nyní ubírá cestou po spirále vlastní evoluce během několika roztříštěných let, vytržených z rozsáhlé časové přímky. Ta sahá až k neslyšnému Třesku, který dal volný průchod veškerému nukleárnímu odpadu, jenž pokrýval prázdnotu prostoru, časové přímky, která běží daleko kupředu, až za den, kdy biologické změny učiní z tohoto tvora pro jeho potomstvo bytost tak okouzlující, jako jsou nyní pro něj umělecké napodobeniny dvounohých hominidů —, časové přímky, která o dlouhou dobu přežije hodinu, kdy tato planeta zhyne v závěrečném požáru umírajícího slunce. Cožpak ho neznepokojuje, že vysvětlení světa, která nachází, jsou pro něj pochopitelná? Cožpak se nezamyslí nad tím, že pokud nalezne nějakou odpověď, je to pouze odpověď na otázku, jakou je schopen položit? Dokud se nedozvěděl víc, tvrdil, že je člověk mezi tvory jedinečný, protože má jazyk, protože má rozum, protože má dar svědomí, protože rozumí myšlenkám druhých, zdá se být jedinečný ve všech směrech. Namyšlenost tohoto zvířete nyní přetrvává v jeho ideji, že pravda toho, co vnímá, od kosmického tam a navždy po světské tady a teď, a dokonce i po to člověkem vytvořené, že tato podle jeho přesvědčení všudypřítomná pravda nepřekročí jeho schopnost chápání.
(v románu přiipsáno Winstonu Churchillovi)
*
Alláhu akbar, Alláhu akbar, dlouhá odmlka a pak ticho plné očekávání prořízlo další dvojverší, stejná slova, ale tentokrát donekonečna protahovaná. Alláááh. Slyšel jsem v tom hlase zármutek a pochopil jsem, jak blízko má zármutek k pokoře, a kdyby mé srdce tehdy umělo promluvit, řeklo by: Pane, tady jsem.
*
Jeden muž jde s Bohem po pláži, a když se ohlédne, podle očekávání vidí dvojí otisky šlépějí. Ale všimne si, že na některých místech je pouze jedna sada stop, a uvědomí si, že se tato místa kryjí s nejtěžšími okamžiky jeho života. Obrátí se k Bohu a řekne: Pane, tys řekl, že budeš vždycky se mnou, ale ve chvílích, kdy jsem tě nejvíc potřeboval, vidím pouze jeden pár šlépějí. Bůh odpoví: Mé drahé dítě, já jsem tě nikdy neopustil. V místech, kde vidíš pouze jedny stopy, jsem tě nesl.

• Zia Haider Rahman, Ve světle toho, co víme

Mé životní zkušenosti nebyly právě všední. Prostudoval jsem příliš mnoho reálných věd a žil jsem až příliš reálným životem. V mladické ukvapenosti jsem se dopustil prastaré chyby, že jsem se totiž hnal za pravdou až příliš unáhleně. Strhl jsem z ní její závoje a pohled na ni byl příliš hrozný, než abych jej mohl snést. Zkrátka, ztratil jsem svou nádhernou víru takřka ve vše, kromě v lidskost, a ta lidskost, jež mi zůstala, byla však až příliš obnaženou lidskostí.
*
Člověku jako jedinému ze všech živých bytostí bylo dáno do vínku hrozné privilegium rozumu. Člověk pomocí svého rozumu může pronikat pod klamný povrch věcí a může pohledět tváří v tvář vesmíru, který je tak drsný a bezohledný vůči jeho snům. Může to učinit, avšak není to pro něj dobře. Aby člověk žil, aby žil plně, překypoval životem (…), k tomu je třeba, aby byl životem oslepen a aby měl zmámené smysly. (…) A tohle právě lidé dělají. Mnoho lidí již nahlédlo do tohoto druhého a pravdivějšího řádu pravdy a couvli před ním. Mnozí lidé prošli touto vleklou chorobou a dožili se toho, že o ní mohli vyprávět a pak na ni úmyslně zapomenout až do konce svého života. Žili. Neuvědomovali si svůj život, poněvadž životem byli oni sami.
*
Na konci všeho přemýšlení stále ještě lpěl na domněnce o nesmrtelnosti. Skutečná fakta si přeměňoval v křivuli naděje, ve slova víry. Nejzralejší výplody rozumu v ohlupování rozumu. Na nejvyšším vrcholu rozumu nás James učí, abychom se dále přestali řídit rozumem a uvěřili, že všechno je dobré a bude dobré – to je starý, prastarý akrobatický trik metafyziků, při kterém si rozumovou úvahou odstranili rozum, aby unikli pesimismu, který vyplývá z přísného a logického myšlení.

• Jack London, Démon alkohol

Trochu jiná otázka: přemýšlel jste někdy v životě vážněji o sebevraždě? V dopisech z vězení ji sice odmítáte, ale to přece znamená, že jste i na ni několikrát pomyslel. Považujete sebevraždu za řešení?
Kdo by o sebevraždě nepřemýšlel! Samozřejmě jsem o ní mnohokrát přemýšlel a stále vlastně o ní přemýšlím – ale jen tak, jak o ní přemýšlí asi každý člověk, který je schopen myšlení. Například jako o lanu, které je nade mnou neustále nataženo a kterého se můžu chytit kdykoliv, kdy už nebudu schopen jít dál. Chytím se ho ovšem jen jednou, bude to chycení vskutku poslední a definitivní, které mne sice definitivně zbaví všech trýzní života – ale zároveň i veškeré jeho radosti. Já osobně ovšem ještě žít dokážu a toho lana se tedy nemusím chytat: o sebevraždu jsem se zatím nikdy nepokusil a nezdá se mi být  pravděpodobné, že bych to v nejbližší době zkusil. Chci naopak zkusit žít navzdory všemu. Což mi ostatně – paradoxně – právě alternativa sebevraždy umožňuje: vědomí, že k ní má člověk příležitost vždycky, dává mu přece sílu k tomu, aby to s ní nikdy nezkusil. Anebo není snad život jakési trvalé odkládání sebevraždy na později? Neumím odpovědět na otázku, zda je sebevražda řešením; pro ty, kdo ji spáchali, zřejmě řešením byla. Pravda, je to řešení trochu zkratkovité – jenomže tak se to jeví nám, kteří jsme si dosud na život nesáhli. Ale co my o tom víme? Máme vůbec právo se tak povýšeně vypořádat s něčím, co jsme nepoznali? (tím nemyslím jen samotný akt sebevraždy, ale především to konkrétní hoře, které jí u sebevraha předcházelo, hloubku jeho neštěstí a hloubku jeho neschopnosti s tím neštěstím žít.) Ve vězení jsem často musel různým spoluvězňům rozmlouvat sebevraždu, považoval jsem to za svou povinnost a cítil bych těžké výčitky svědomí, kdyby si vzal život někdo, komu jsem v tom mohl zabránit (…). Mám-li být zcela upřímný, ty argumenty, kterých jsem při takovém přesvědčování používal, by mne – v situaci přesvědčovaného – těžko asi přesvědčily. Je opravdu velmi těžké říct, proč má člověk vlastně žít! Zajisté, život jsme si nedali, nemáme tedy právo si ho brát. Jenomže co když vám na to někdo odpoví, že se Boha o ten život neprosil? A co když vám řekne, že mu je jedno, kdo mu dal život, když ho musí žít on a ne ten, kdo mu ho dal? Nebo když vám namítne, že když mu dával Pánbůh tenhle život, zapomněl mu k tomu přidat náturu, která by takový život unesla? Naštěstí nejde v těchto věcech o sílu argumentů, ale prostě o sílu k životu – a tu lze často někomu dodat i velmi pitomými argumenty. Takže je dost možné, že ve chvíli, kdy by mi došel dech, by i mne zachránily nějaké takové šikovně řečené „pitomé argumenty“. Ať tak či onak, já nikdy nebyl schopen sebevrahy odsuzovat; spíš mám sklon si jich vážit. Nejen pro nepochybnou odvahu, které je k dokonané sebevraždě třeba, ale i proto, že sebevrazi kladou – v jistém smyslu – cenu života velmi vysoko: zdá se jim, že život je příliš vzácná věc, než aby směl být znehodnocován tím, že bude žit zbytečně, prázdně, beze smyslu, bez lásky, bez naděje. Někdy mne napadá, jestli sebevrazi nejsou vlastně jakýmisi smutnými strážci smyslu života –

• Václav Havel, Dálkový výslech

O paměti

V okamžicích krize, napětí a úzkosti se čas zdá být jako zpomalený  (…) Prožitek zpomaleného času dnes chápeme jako nástroj tvorby vzpomínek. Podle vědců se prý během stresu aktivuje skupina neuronů, známá pod jménem amygdala. S tím je spojen prudký nárůst počtu vzpomínek, které v každém nepatrném časovém úseku zaznamenává mozek — mohli bychom říct v každičkém okamžiku. Pocit toho, kolik času během dané události uběhlo, závisí na množství vzpomínek, které mozek s touto událostí spojuje. Čím víc těch vzpomínek je — byť by trvaly jen mžik —, tím delší nám připadá doba, která uběhla. Proto si myslíme, že se zpomalil čas; ve skutečnosti zachytíme v jediném mrknutí oka celé album fotografií.
*
Událost určuje všechno, všechno mění, nejen potom, ale i to předtím. Lidé nesnášejí neočekávané věci, nechtějí to tak nechat, proto mění své vzpomínky, aby se z těch neočekávaných staly věci očekávané. Tak jako příroda nenávidí vzduchoprázdno, lidé nenávidí vakuum v dějinách, diskontinuitu způsobenou neočekávanými situacemi. Proto se vracejí zpět a zaplňují bílá místa, snaží se přijít na to, jak se něco stalo. Pokoušíme se identifikovat cosi, co jsme nikdy předtím neviděli, k čemu jsme kdysi byli slepí, ale dnes to vidíme. Vracíme se a přehodnocujeme své chápání světa, s tou výhodou, že jsme onu událost už prožili.
*
Pamatujeme si věci, které ve své době měly nějakou zvláštní důležitost. Člověk nemá smyslové schopnosti vnímat prázdnotu, pouze stopy, z nichž lze vyvozovat její existenci, což znamená, že zapamatovat si ji je ještě těžší než ji vnímat.
*
Někde jsem četl vysvětlení jakéhosi vědce, že pokaždé, když si něco vybavíme, se naše budoucí vzpomínka na tu věc mění, jako bychom na palimpsestu po každém použití tu vzpomínku přepisovali vzpomínkou novou.

• Zia Haider Rahman, Ve světle toho, co víme

O povaze lidí

Lidé jaksi hladoví a žízní po epice. Mám pocit, že epika je jednou z věcí, které člověk potřebuje.

• Jorge Luis Borges, Ars poetica

Dlouhou dobu (…) jsem věřil, že slušní lidé nechtějí působit jiným trápení. Dnes už vím, že to není pravda. Taky vím, že ve mně narůstala zuřivost, mohutněla a sílila všemožnými křivdami, každým ponížením. Ponížení většinou setřeseme, protože si říkáme, že jsme nad to povzneseni, že jsme lepší než oni. Ale co je to vlastně za nadutost, myslet si, že jsme povzneseni nad hněv? Je to arogantní a nesprávné. Moje skutečné já nad tím vždycky vyzrálo. Postupně se naučilo páchat vrcholné krutosti psychologickými prostředky. K zuřivosti jsem vlastně nikdy neměl daleko.
*
Nevěřím člověku, který tvrdí, že mu nezáleží na tom, co si o něm ostatní myslí. Spíš ho podezírám, že mu nezáleží skoro na ničem jiném. Nejde jen o to, že se jeho smyšlenky a pečlivě spřádané příběhy, které o sobě vypráví, zrodily z temné touhy udělat ze sebe důležité stvoření. Nejde jen o to, že otevřeně lže a sám sebe přesvědčuje o své pravdomluvnosti, aby ho lidé chovali ve větší vážnosti. Jádro jeho darebáctví spočívá v tom, že veškerou svou práci věnuje vylepšení svého jména a že je poháněn pouze tímto jediným cílem.
*
Vezmi si jistotu, kterou slyšíš v hlase komentátora, co odsuzuje nebo naopak podporuje kurz zahraniční politiky, nebo jistotu slov autora čtenářské rubriky, který káže o tom či onom. Vždycky jsem věřil, že ke své jistotě dospěli poté, co se nad problémem hluboce zamysleli a zjistili, že důkazy padají převážně ve prospěch určitého postoje. Určitě jsem podle tebe naivní, že mě vůbec kdy napadlo takhle uvažovat. Ale uvažoval jsem tak. Domníval jsem se, že jistota se rodí z dobrého argumentu. Pokud je přání otcem myšlenky, jak si myslím dnes, pak je jistota doznívajícím otiskem přání v myšlenkách a argumentech, tak jako se DNA rodičů přenáší na potomstvo, kde působí sice skrytě, ale s viditelnými účinky.
*
Vůbec jsem nedbal na důstojnost, kterou si každý člověk musí střežit, aby se každý den mohl sám sobě podívat do očí.
*
Půvab, jak jsem dost často viděl jinde, vychází z porozumění, jež sídlí v příslušném svalu, ze znalosti vztahu mezi tělem a světem. Nejen že rozpozná omezení těla, které obývá, ale pracuje s těmito omezeními tak, že každý čin projevuje respekt k hmotnému světu, úctu k jeho nadvládě. Vychází z uznání, že svět mu jednoduše nebude po vůli.

• Zia Haider Rahman, Ve světle toho, co víme

Podle Glucksmana je úkolem intelektuála varovat, věštit hrůzy, být Kasandrou, která vypovídá o tom, co se děje za hradbami. (…) i já si myslím, že intelektuál má vždy znovu zneklidňovat, že má svědčit o mizérii světa, provokovat svou nezávislostí, bouřit se proti všem skrytým i otevřeným tlakům a manipulacím, být hlavním zpochybňovačem systémů, mocí a jejich zaříkadel, svědkem jejich prolhanosti. Už proto se intelektuál vymyká každé roli, kterou by mu chtěl kdokoliv předepsat, už proto nemůže žádným vítězům zapadat do jejich dějin. Intelektuál  se ze své podstaty nikam nehodí, všude vadí či nějak vyčnívá…

• Václav Havel, Dálkový výslech

Člověk konfrontovaný s mořem je jiný než vnitrozemec.

• Anna Fárová, A pásly by se tam ovce…

O lásce

(…) Bůh mě chraň před většinou těch průměrných mužů, kteří nejsou dobrými kamarády, kteří mají chladná srdce i chladné hlavy, kteří nekouří, nepijí ani neklejí a nedopouštějí se ničeho, co je smělé, hazardní a vyzývavé, protože do jejich chabé tkáně se nikdy nezabodly ostny a trny života, které nutí člověka, aby překročil své meze a byl odvážný jako ďábel. S takovými se nesetkávám ve výčepech, ti se neposmívají ztraceným nadějím ani nevzplanou touhou po dobrodružstvích, ani nemilují šílenou vášní nebeských dětí.

• Jack London, Démon alkohol

(…) se musíme vzdát představy, že jelikož je láska stavem mysli, její přítomnost může být dokázána ve formě slov. Stačí pochopit, že láska ani zdaleka není stavem mysli, a tento názor opustíme. Láska je aktivita, forma chování.

• Zia Haider Rahman, Ve světle toho, co víme