30. 7.

Vylezla jsem půlku kopce z předešlého dne a s elánem si vykračovala, než jsem dorazila do sousední vesnice s názvem Bugbug. Čučím a cosi se tam děje. Tak že se půjdu mrknout. Ne tak rychle, dámo, napřed ovázat sarong a tady tu hadru, co máte na hlavě, si dejte kolem pasu. Oukej a už se s báglem prodírám davem načančaných místních. Žeprý hody. Nebo tak něco.

Chlapi se věnovali převážně hazardu, který vypadal opravdu hodne hazardně, jelikož to, kam dopadne to dřívko, se kterým tam metali, bylo naprosto nepředvídatelné. Asi pomáhá víra nebo nevím. Vedle sedících a sázejících chlapů byly plátna s obrázky zvířátek, kde zase gemblily děti. Co se v mládí naučíš… Ženské a další nezúčastnění stáli všude okolo a zaujatě pozorovali vášnivé hráče. Na konci uličky byli krojovaní a chrám. Zrovna skončil nějaký obřad a krojovaní se začali řadit k průvodu na pláž vzdálenou tak dva kilometry. Místní se přidali za ně a já s Australankou a Balijkou, se kterýma se můj batoh seznámil, taky. To jejich sváteční oblečení je fakt nádherný. Snědým chlapům v bílém to strašně sekne (už jsem tu měla řeč o tom, jak jsou Indonésani i Malajci hezcí chlapi? Úplně jinak stavění než Thajci nebo Vietnamci, docela mohutní i vysocí, s mužnějšími rysy, silnými čelistmi a širokými lícními kostmi. Spíš podobní Polynésanům než Asiatům. Do té doby se mi líbily z 99 % jen ženské, tady se dalo otáčet i za chlapama.) a všechny ženské mají překrásné krajkové halenky v jásavých barvách šité na míru , každá jinou, převázané v pase kontrastníma šátkama. Nemohla jsem se vynadívat. Katie a Sárí začaly vyzvídat, co že to s tím batohem vlastně dělám (Strong girl!) a kde že budu spát. Jelikož šlo o holky, mohla jsem si dovolit luxus říct pravdu, a to že si najdu nějaký flek tady u vesnice, už se totiž blížil večer a bylo jasné, že na žádný chrám ten den už nedojdu. To nemyslím vážně! Zdálo se mi, že Sárí mluvila o tom, že bych spala u ní, ale to se mi asi opravdu jen zdálo, protože když jsem na to zareagovala, vysvětlila mi, že to nejde (takže jsem se evidentně snažila samopozvat), protože už je moc pozdě na to mě nahlásit na policajty. Na Bali je totiž povinnost nahlásit, když u vás spí turista, včetně kopie jeho pasu předané policajtům, asi v rámci bezpečí turistů. Ta rodina pak za vás ručí. Nicméně Katie už k nim byla pozvaná na večeři a já najednou taky. Katie nakonec vymyslela, že budu spát u ní na hotelu, že by to neměl být problém. Znamenalo to jet zpátky do Candidasy, odkud jsem to odpoledne vylezla, ale že me tam hodí Sáríin brácha na motorce, se Sárí už jela Katie.

Během plánování jsme došly s průvodem k moři, tam se všichni usadili a pozorovali soumrak, bílý měsíc na obloze a Jižní kříž, který mi Katie pomohla najít, a já si tedy splnila další dětský sen. Jinak jsem si nevšimla nějaké akce, krojovaní tam furt seřazení stáli a asi po půlhodině se všichni začali sbírat na cestu zpět do vesnice. Nevím, jestli tam probíhaly nějaké obětiny nebo modlitby nebo co, my to s holkama prokecaly. Cestou zpět na Sárí dolehla únava a migréna a už měla sílu jen poslouchat náš rozhovor s Katie, až jsem měla strach, jestli neusne na té motorce. Ony tyhle hody totiž pro všechny ženské znamenají čtyřdenní maraton vstávání ve čtyři, vaření, pečení, pletení košíků na obětiny, dekorace obětin a kdovíčeho ještě. Nevím, co dělají chlapi. Možná hodně spí, aby pak měli sílu gemblit. Klasika. Sárí krom toho taky chodila na šestihodinové ranní šichty do restaurace, pak doma pokračovala s vařením, uklízením a chystáním obětin, strojením mladších členů rodiny a sebe a výpravou na slavnosti. Ještě k tomu nás pozvala na tu večeři. Bylo to úžasné, být uvnitř rodinného domů, vlastně na zápraží na vnitřním dvorku uprostřed několika budov, které představovaly jednotlivé pokoje, a vidět, jak to tam funguje. Ale co nejrychleji jsme spořádaly své porce rýže se sambalem a masem, popadly výslužku v podobě spousty ovoce a vypadly, aby se rodina mohla vydat na kutě, všichni padali únavou. Sárí s bráchou nás ještě hodili do Katieina pětihvězdičkového rezortu, kde Katie jednoduše nahlásila na recepci, že u ní dnes přespí kamarádka a hotovo dvacet. Ubytovala mě na pohovce na terase s výhledem do zahrady a na bazén a ráno jsme se vyšmrdolily, já se ještě trochu poválela u bazénu a okusila život luxusního turisty a pak jsme se rozloučily a Katie odjela do Ubudu a já vylezla ten samý kopec, co už jsem lezla dvakrát v předchozích dvou dnech, a vydala se opět do Bugbugu, kde ten den měly být ty hlavní slavnosti a hlavně tance. Váhala jsem, jestli se po cestě nestavím ještě pozdravit Hariho, ale nemám ráda víceré loučení, tak jsem to nechala být.

Ve vesnici jsem jako první řešila hospodu a jídlo a taky místo, kde se převleču do bílé košile a sarongu, abych byla na slavnosti jaksepatří vyšňořená. Taky jsem si někde chtěla nechat bágl, abych se tam nemusela producírovat s ním. Potkala jsem warung a dala si nějakou dobrotu, pravděpodobně nasi goreng, za 10 000, a když jsem se těch dobrých paní zeptala na záchod, zavedly mě do svého baráku naproti přes ulici. A po otázce, kde budu ten večer spát, a odpovědi, že nevím, už jsem najednou spala tam a byla bezmála součástí (rozvětvené) rodiny. Nechala jsem tam bágl, vydala se do obchodu koupit aspoň dvě kila rýže a kilo cukru, tradiční to dárek na Bali, jak jsem se dozvěděla předchozí den, když jsem koumala, čím podarovat Hariho. Myslím, že rodina to ocenila o něco víc než Hari, který nevypadal, že by strádal, i když oni asi taky nouzí netrpěli. Syn studoval práva, měli obrovský barák a dokonce vlastní rodinný chrám na nedalekém kopečku, kam mě vzali na výlet a složení obětin. Bylo vtipné sledovat, jak se babička (? – v jejich rodinných vztazích jsem se až do konce nevyznala ani omylem, navíc určit tam něčí věk je nadlidský výkon) usadila za náctiletým chlapcem (motorky tam řídí i osmileté děti, proč ne) s obrovským košem na hlavě a už se jelo. Vykonaly se potřebné rituály, pofotili jsme se a honem vyrazili zpět, aby mě synek mohl vzít na ty tance, měly už začínat každou chvilku. Bohužel už jsem zapomněla jeho jméno, vlastně jména všech, kromě holky jménem Eka, takže synek, no. Nebo brácha, když jsem ta součást rodiny.

Brácha mi vysvětlil (všichni měli super angličtinu, i se starým dědou jsem se domluvila, odpovídajíc na otázku, jak je to s tím náboženstvím u nás, ale to asi stejně neměli šanci pochopit – jak jako ateismus?), že kromě rituálních tanců, které předvedou krojovaní, se taky stane to, že některé přihlížející posedne duch a oni upadnou do tranzu a začnou extaticky tančit. Poté, co je duch zase opustí, se na nic z toho nebudou pamatovat. Tak to teda bylo fakt epic. Po (celkem nudném) představení profi tanečníků hrála hudba dál a zničehonic se v davu začalo ozývat „ua!“ a posedlý člověk byl dostrkán doprostřed ulice coby tranz-zóny, kde zběsile tančil s vytřeštěnýma očima. Duch byl spravedlivý, popadnout to mohlo úplně kohokoli; důstojné babičky, malé děti, krojované, mladé holky, zuřivé chlapy, prostě kohokoli. Mě se duch nezmocnil. Krojovaní měli navíc dřevěné nože, se kterými se v rámci tranzu bodali do hrudi, ale duch to zařídil tak, že si u toho neublížili. Boží. Natočila jsem tam dvě profesionální videa a až mi můj bratr vysvětlí, jak se sem dávají, tak se na ně budete moct taky podívat.

To už se zase setmělo a s bráchou jsme vyrazili domů na večeři. Později se měla konat hlavní ceremonie, ale dalo se do dlouhého a vydatného deště a nakonec se to odpískalo. Myslím, že je to moc nemrzelo. Jednak to vidí každý rok a jednak se aspoň mohli vyspat. Ráno jsme vstávali v pět, ženské zase začaly chystat jídlo a košíky, mně zakázaly pomáhat a místo toho mi daly snídani, ale vzhůru byli i chlapi, i když tam jen tak oprdelkovali. Rozloučili jsme se a brácha mě doprovodil na bemo do Karangasemu, odkud mi mělo navazovat další na Lempujang, chrám na jedné z Twin Mountains, kam jsem vezla ovocné obětiny od rodiny bohům a na který jsem chtěla vylézt už od času v ašramu. Chrám tisíce schodů je tam, Hari mi ho doporučoval na mekemit*, ale nevím, co tím jako myslel, protože jde zase o soubor stánků a někam dovnitř se tam nikde vlézt nedá. Ale popořádku.

Nemohla jsem si na tenhle výlet vybrat lepší den. Ještě pořád lilo jako z konve. V Karangasemu jsem se navíc tak nasrala, že byla meditace věcí zcela nemožnou ještě další týden. To bylo tak: bemo tam mě dovezlo za normálních 5 000, jelikož mě na něj zavedl brácha a cena byla stejná jako pro místní. Jenže v Karangasemu na to měli jiný názor. Věděla jsem, že ta cesta má stát tak maximálně 10 000, ale asi 6 bem, které mi v tom lijáku zastavily a pak zase odjely, když jsem je poslala do háje, po mně chtělo ze startu 50 000 a ani se smlouvačkou pod 30 prostě nešli. Navíc lhali, že tam nemají cestu, že by tam jeli jen kvůli mně, a proto si musím připlatit. Nakonec mě zviklali a šla jsem se radši zeptat do obchodu, jestli su na správné straně silnice a jestli ty bema na Lempujang mají jet, nebo ne. Jasně! Na Lempuyang? No to si tady před obchodem zastavíte bemo a je to! A kolik že to má stát? No, tak 10 000, víc ne. Poprosila jsem chlapce, jestli by to bemo šel zastavit se mnou. Hned jelo. Na Lempujang? Ale jistě, 30 000 to bude. Ne, ta cesta stojí 10. Nene, 30! Ale já nechci vyvézt nahoru. Prostě mě hoďte na odbočku k tomu, já si tam vylezu sama. No však jo, dyť říkám, 30! Zas jsem ho nechala odjet a otočila se na chlapce:

„Proč po mně chtěl 30 000, když jsi říkal, že to stojí 10?“

„But you are a tourist!“

Svatá prostoto. Zaječela jsem, že: „I am not a tourist, I AM A PERSON,“ omluvila se chlapci, že vím, že on za to nemůže, a brečíc vzteky a bezmocí šla dál. Nešlo o těch pitomých 40 korun navíc, samozřejmě, budget nebudget, šlo kurva o PRINCIP!

S bemama je to těžké. Jezdí hlavně ráno a okolo poledne ustávají, odpoledne už nejezdí nic. Takže jsem pokračovala v lovu, odmítla ještě další dvě dodávky a třetí řidič jednoduše kývl na 10 000. Když jsem nevěřícně vytáhla onu sumu, jestli si jako rozumíme – oni občas řeknou 1 a myslí 10 a podobně – a zamávala mu s tím před obličejem, zkusil na mě ještě že 20, já (ostře, policejně): „Ne, 10!“ a tra dá (to je vietnamsky) na Lempujang. Jak jednoduché. Zajímalo by mě, jestli někdy někoho z nich napadne, že normálně sprostě kradou. Asi ne, protože u turisty to není krádež, ale přijatelné jednání. Marja.

Déšť na můj výstup na Lempujang ustal (a že to byl nějaký výšlap, nešlo ani o těch 1 700 schodů, spíš o ten krpál pod tím, místní to samozřejmě vyjíždí v autobusech – soukromých, poutnických – takže na mě zas hleděli, jak kdybych spadla z višně), a tak jsem mohla i trochu fotit ty mysticky vypadající chrámy nořící se z mlhy. U pokladny jsem si nechala bágl, takže pěkně nalehko, jen s igelitkou s obětinama od rodiny z Bugbugu. U toho nejvyššího chrámu jsem chtěla poslechnout Hariho a zkusit zase meditovat a napojit se na ducha hory, ale když jsem se k němu přiblížila, nasrali mě zas pořvávající místní borci (kteří patřili k tomu chrámu, no problem), asi už to ten den tak prostě bylo načaté, takže se mi to nepovedlo, i když jsem to přece jen zkusila. Mohla jsem meditovat o kontrolování svých emocí, haha.

Na cestu dolů se do lijáku zase pustilo, a tak jsem zavrhla nápady jako pokračovat dál přes kopce, případně přes druhý dvojčecí vrchol Bis Bis, a místo toho se rozhodla, že už je fakt čas na ten sever a pláž Lovina. Do konce pobytu na Bali už zbývalo jen nějakých pět dní, ani se mi tomu nechtělo věřit. Vždyť jsem ještě nebyla na Bedugulu ani Baturu! No, tak příště. Ležení na pláži posledních pár dní před odjezdem, přes to nejel vlak, teda pokud nebude hnusně. Bohužel má bugbugská rodinka neměla pravdu s tím, že přestože je neděle, jezdí dálkové autobusy až do čtyř. Když jsem se doškrábala dolů, byly dvě, a místní mi vysvětlili, že po dvanácté už ani ťuk. Áááááááááách jo. Tak stop a následně bemo za 50 000 až do Singaradži, u které Lovina je. Čert to vem, hlavně ať už su tam. Poznám, kdy jsem prohrála, ne.

Po dalších dvou hodinách chůze z terminálu bem k pláži (na posledních pár kiláků mi pomohly čtyři Dánky, co mě svezly svým půjčeným autem), jsem si koupila pivo a zamířila na pláž, po čemž jsem chtěla najít to levné ubytování, ale všechno zase dopadlo nějak jinak, protože po cestě najednou slyším češtinu, zareaguju, potkám dva české párečky, se kterýma si jdem sednout do hospody za ještě jedním párečkem, když jim povím o svém budgetu, nevěřícně se smějou a zvou mě na pivka, tyjo tak proč ne, no a nakonec se žádné hledání ubytování nekoná, jeden z párečků mi u sebe na noc nechá bágl (a nechají mě osprchovat, šmarja, zase teplá voda!) a spím v jejich rezortu u bazénu na lehátku s tím, že stejně za chvilku vstáváme na fotbal. To se nějak nepovedlo, takže probuzení až ráno, tváření se nenápadně, dokud se neprobudí i mí hostitelé (kteří jsou na svatební cestě), výzved batohu a konečně nalezení ubytování z internetu, kde však není pokoj (chatka) za 50 000, nýbrž za 80, zato aspoň se snídaní. Beru a jdu se koupat, odpoledne doprovázím jeden z párečků do místního hotelu, kde mají v bazénech delfíny, chcou, abych je při koupání s nima fotila. Neváhají za mě ani zaplatit vstupné, přestože se dozvídají, že tam bude hotelový fotograf, chcou fotky vlastní, takže následující hodinu prostřednictvím objektivu koukám na delfíny a později odpoledne mám vstup i na delfíní show. Trochu se bojím, jestli tak nestrávím v interiéru jediný slunečný den, který mě ještě čeká, ale to se naštěstí nepotvrzuje a až do posledního dne pobytu je azuro.

Večer si ve své chatce ke sprše pouštím Uragana Andrewa a tak se seznamuju s vedle bydlícím Sicilanem Enzem, který má taky rád reggae. Jdem si koupit pivo a dáváme si ho na terásce před mou chatkou a kecáme a jde nám to kecání tak dobře, že jdem spát až někdy ve čtyři ráno. Na druhý den se dohodneme na bydlení v jednom pokoji v rámci šetření (a náhodou vší počestnosti, všeteční čtenáři), což ale v současném zařízení z pitomých důvodů nejde, tak se balíme a vybíráme jinou chatku v jiném rezortu, za kilo na den za oba, v nádherné zahradě, s plumérií před oknama a vůbec. Enzo cestuje už sedm let, od svých devatenácti, a já jen závidím. Vždycky jednou za čas navštíví svou rodinu na Sicílii a pak zas jede někam dál. Když mu dochází prachy, vymyslí, kam jet teď, aby nějaké vydělal, udělá to a má zas na nějakou dobu vystaráno. Říká, že dělá cokoli, od kopání kanálu, spravování střech, barmanění až po zakládání hospod v Kambodži nebo kde. Kromě toho je moc šikovný fotograf, teď už v podstatě cestuje podle toho, kde se bude něco dobře fotit. Jeho stránky s ukázkama jsou tu.

Je nám spolu fajn. Většinu času trávíme dohromady, ale bez nutnosti o tom mluvit si i dáváme prostor pro samotu a vlastní projekty. Za dva dny od plážového prodavače obrázků a balijských astrologických kalendářů zjišťujeme, že máme narozeniny ve stejný den. Tak dny plynou, válíme se na pláži, parádně žerem, koupačka, kecání s místními prodavači, kteří jsou trošku zoufalí, protože sezóna už měla dávno začít, ale všichni ti Němci nikde, dokonce zkoušíme i výlet za delfíny za ranního rozbřesku, leč nevidíme nic, a v předvečer mého odjezdu ještě potkáváme Jamese, dalšího parádního borca, tentokrát z Anglie, se kterým rovněž strávíme prokecanou noc. James je pro změnu spisovatel a po dlouhé době někdo, kdo má přirozený zájem se bavit tak teoreticky a filozoficky o vztazích, jako jsme to mívali ve zvyku s Lanďákem a dvěma Velkýma. Kde jsou ty časy, takže si to užívám. Můj poslední den v Singaradži prší a trávíme ho na naší terase s pivkama a kecáním a loučením. Je mi tu tak dobře, že je odjezd úplně nereálný. Podívám se na Enza a říkám si, kurník, teď se rozhoduje, jestli pojede za týden na Borneo, na Sumatru, do Myanmaru, nebo do Austrálie, takový život jsem přece vždycky chtěla! Jenže mě to nějak táhne domů. Nevím proč. Bojím se, že je to jen setrvačnost plánu s Černým a že s tím nebudu šťastná, jen co přijedu, ale nedá se svítit, stejně už nemám prachy, zato mám letenky. A tak se mnou jdou v pátek večer kluci čekat na autobus do Surabaji, dojatě se rozloučíme a já fičím.

Po jedenácti hodinách a noční chálce zdarma v rámci Ramadánu jsme v Surabaji a já zjišťuju spoje do Džakarty. Myslela jsem, že pojedu vlakem za 50 000, jenže je víkend a Ramadán k tomu, nic takového, nejlevnější vlak jede za 300 000. Sice mám ještě nějaké rupie i báty, které se dají vyměnit, ale vzpomenu si, že vlastně ještě budu na letišti platit odletovou taxu 150 000 a to už by nešlo, tak hledám autobus, nakonec jedu za pár hodin za necelých 200 litrů. Těch pár hodin se rozhodnu strávit procházkou a jdu na průzkum podél řeky. Inspirovaná Enzem fotím street life a najednou mě začnou místní oslovovat, ať jim udělám obrázek. Až na dvě paní (kterým nic nedám, to radši smažu tu fotku) od toho nic nečekají, jen chcou prostě být vyfocení. Shromažďují celé rodiny a pózují, holky se nakrucují, kluci jsou vychechtaní, je to strašná paráda a takový jako happening. Mít lepší foťák, byly by z toho úžasné fotky, ale líbí se mi i tak. Za celou cestu autobusem sem, za celou Surabaju a za celou 28hodinovou cestu busem odtud do Džakarty nepotkávám jediného bělocha a pouze jednoho turistu, který je asi z Koreje nebo z Japonska. Ta cesta do Džakarty měla trvat jen 24 hodin, jenže to bereme tak nějak podivně horskýma silničkama místo po dálnici, a máme tedy čtyři hodiny zpoždění a já už projetou komplet celou Jávu. To znamená malý problém, a to že bema, která jezdí z autobusového terminálu na letiště, už nepojedou, jezdí jen do sedmi večer. Vysvětluju to řidičům, naštěstí s sebou mají jednoho pohůnka, který docela umí anglicky a pomáhá mi. Borci že to si jednoduše vezměte taxíka. Trvám na tom, že mám jen 50 000 rupií a že na taxíka nemám a že kdybychom tam byli včas, nemám problém, takhle ho za mě budou muset vyřešit. Ať mě hodí na letiště nebo zaplatí taxíka oni. Nakonec vymyslí, že mě vyhodí v menším městě kousek od letiště, a když vystoupíme, shání mi taxíka. Ten ale má stát 100 000. Tak mi dávají těch 50, co mi (jako) chybí a Janica se luxusně odváží až na terminál. Kecala jsem jim taky, že mi to jede v pět ráno, abych nemusela diskutovat o možnosti přespání v Džakartě, na což samozřejmě taky nemám. Teda mám, ale už by nezbylo na jídlo. Ve skutečnosti mi to jede až na druhý den ve čtyři odpoledne. Takže času dost.

Vyměňuju ty báty, abych měla na odletovou taxu, na drahé jídlo se vykašlu, mám ještě pár sucharů, a jdu to zalomit. Tak ne, mladá dámo, letiště se do tří ráno zavírá. Si ze mě děláte prdel. Batam, dobře, ale největší letiště v Indonésii? Spím tedy opět pár hodin venku se všema věcma přivázanýma k různým končetinám a tradičně buzena komáry, načež se ve tři přesunu dovnitř a konečně si trochu odpočinu. Ráno vezmu zavděk i předraženou polívkou a hlavně koupím vodu, dopoledne trávím melancholií a trošku depkama, okolo druhé se došmrdolím na odbavovací přepážku a v osm večer už Bangkok jak sviňa, luxus taky. Šikovný průvodce Wikitravel (vřele doporučuju, stokrát lepší než Lonely Planet on the Shoestring, kde je informací ke každé jednotlivé destinaci zoufale pomálu a slovo budget si vykládají nějakým marťanským způsobem) mi poradí, ať v přízemí hledám levnou jídelnu, takže jo a paráda, dá se dosyta a dobře najíst za padesát bátů. Tentokrát už je čekání kratší, jede mi to už v sedm ráno. Vyspím se pěkně vevnitř na lavičce, ráno ještě snídaně v tom samém bufetu, odbavení, za poslední báty koupím litr vody a můžeme do Moskvy, kde už čekám jen dvě hodiny, a do Prahe, po cestě nás nikdo nesestřeluje. Pětidenní cesta je za mnou, mířím na Malostranské náměstí, Apačka mi dává tabák a půjčuje prachy a je hrozně fajn, Jurko se Sandrou na Náplavce pak taky, další tři dny se nesou v podobném duchu, užívám si bytí turistkou v tom našem kapitálu, lezu po Hradčanech a Petříně a Strahově a samozřejmě Žižkově a jsem s božími starými kamarády, než si koupím lístek směr – ach, jedině Brno. No, a jsem doma. Zatím je to fajn.

*Mekemit je rituál, kdy jde věřící do nějakého chrámu strávit nějakou dlouhou dobu meditací. Kdo to pořádně neumí, občas u toho usne, to je v pohodě. Když se pak zas probudí, zase medituje. No a Hari mi radil, že mám jako dělat, že dělám mekemit (možná chtěl, abych ho dělala doopravdy, čert ví) a u toho se vyspat se střechou nad hlavou. Akorát tam ta střecha nad hlavou právě nebyla, no.