10. 5. 2014

Nerada to říkám, ale thajské vlaky jsou ještě lepší než ty české (a slovenské). Pohodlí stejně, jen víc atmosféry a legrace. Není plno, což k dobrému zážitků jedině přispívá. Normální poloprázdný vagón, děti si hrají na podlaze, na chodbičce se kouří a dveře vlaku na obou stranách jsou i za jízdy dokořán. Za okny krásná krajina. Paráda. Před pár hodinami jsme vyrazili z útulného Čiang Mai na severu Thajska směr jih. Uvidíme, jestli pojedeme až do hlavního města, zatím máme lístky do Ajutháji, bývalé mocné metropole kousek na sever od Bangkoku, kterou Barmánci srovnali se zemí, naštěstí ne dokonale. Lístek stál asi 120 Kč na osobu na 500 km. Plánujeme strávit tam jeden den, pak buď Bangkok (nejsme si jisti, nakolik je opravdu tak nutné ho vidět, vzhledem k tomu, že nás velká města moc neberou), nebo rovnou Siem Reap a Angkor. Tam plánuju v každém případě oslavit narozeniny.

Během posledního týdne se v mé náladě udála změna. S tím, že toho tady moc nenachodíme po kopcích, jsem se už smířila, místo toho jsme se ve větší míře začali věnovat motorizované alternativě a po okolí Čiang Rai i Čiang Mai si udělali několik výjížděk. Přestala jsem řešit, jestli to tu děláme správně, jestli z toho ždímeme dostatek zážitků, jestli jsme dost teď a tady… a snad začala být víc teď a tady.

Jeden den jsme si taky odpočali od cestování ve dvou a neustálých kompromisů a tolerance něčeho, co vydržíme kvůli druhému, ale samotné nás to moc nebere. Vůbec to není jednou za čas špatné (spouštěčem k tomuto rozhodnutí byla nepřekvapivě návštěva trhu předešlého večera). Znamenalo to, že mi žádný hlas rozumu nekecal do toho, co je a není realistické, a rozhodla jsem se vyrazit na kopec Doi Suthep s chrámem na vršku, který je hned za městem. Samozřejmě bez zbytečného zjišťování, kolik to je kilometrů. Byl to jeden z nejhezčích zážitků tady zatím. Dohromady jsem sice ušla asi 19 km po asfaltu v žabkách, 16 z toho do kopce v 35° vedru (naštěstí jsem se dobře zásobila vodou), ale byla jsem po dlouhé době sama, měla možnost si nechat prohnat hlavou spoustu myšlenek, od kterých člověka realita a komunikace vyrušuje, pročistila jsem se, podívala se na dva vodopády, potkala spoustu místních včetně hromady mnichů, sledovala jejich chování a zvyky, dostala zadarmo bonbóny a osvěžující ubrousek (spíš ručník), pořádně si procvičila stoupavě klesavou intonaci „sabaudý chap!“ a vymyslela dva podnikatelské záměry. Nevědomky jsem si pro svůj výlet vybrala ten nejlepší den, jaký jsem mohla – příští den byly Buddhovy narozeniny, ovšem slavily se už v předvečer toho slavného dne. A to jak jinak než poutí k tomu chrámu. Sledovala jsem tedy, jak kolem silnice vedoucí nahoru (nějaký chodníček pro pěší je bohužel nenapadlo zbudovat – asi aby byla póť pořádná póť) vyrůstá stánek za stánkem, některé s Buddhama, většina s občerstvením, a chystají se na večerní masivní procesí. Čím výš jsem se propracovávala, tím milejší a vřelejší lidí byli, mávali na mě a ukazovali palec hore, dávali pozornosti od cesty a jinak mě podporovali. Nebyla jsem samozřejmě jediný poutník – i když hlavní vlna měla určitě přijít večer a možná na druhý den ráno – ale jediná zástupkyně z řady falangů, čili výraznější a asi exotičtější. A taky jsem samozřejmě byla nejvíc uřícená, připadá mi, že se Asiati vůbec nepotí nebo co.

Po zkontrolování GPS polohy a objevu, že jsem tak asi ve třetině cesty, zato na dně sil, jsem zaťala zuby a táhla a rozhodla se, že tam vylezu, i kdyby to mělo trvat do noci. A pak to najednou šlo docela rychle a většina těch fajn věcí, které jsem popisovala výše, se začaly dít ve mně i kolem mě.

Po nějaké době jsem míjela postaršího mnicha scházejícího dolů, který mě ujistil, že už je to navrch jen 5 kilometrů. Nevím, jestli mě chtěl potěšit, nebo si ze mě dělal srandu, ale hned mě to povzbudilo. Moc dobře si pamatuju Camino, kdy i 10 kilometrů bylo někdy „už jen“ a znamenalo to, že zbývají jen 2 hodiny cesty do cíle. Tady dokonce o hodinu míň, cíl už byl skoro hmatatelný.

Když jsem se nakonec dohrabala do chrámu (ty zlaté slunečníky na nádvoří jsou fakt pěkné, ať už znamenají cokoli), připadala jsem si málem jako kdybych tam měla co dělat. Ale jediné, co vím, že se v buddhistickém chrámu sluší, je sundat si boty a mít hlavu níž než Buddha a mniši, tak jsem tak učinila, pokochala se výhledy na město, požádala skupinku mnichů o to, jestli si je mužů vyfotit (hned se začali štelovat a pózovat, byli hrozně roztomilí), sbelhala 300 schodů zpátky pod chrám a nasedla do tuk-tuku zpátky.

Vzpomínka na Camino mě přivedla ještě k jedné myšlence. Když se mě po návratu z něj Jan Florián nebo Radim Babák ptali, jestli to naplnilo má očekávání, musela jsem přiznat, že ne tak docela. Jistě na to měl vliv fakt, že jsem byla čerstvě zamilovaná a do jistě míry toužila být jinde, přestože jsem předtím tak dlouho toužila být tam, ale je možné, že hrálo roli i to, že jsem právě opustila svůj hektický dvouletý život v Londýně. Na jeho konci jsem běžně brala 16hodinové šichty i několik dní po sobě a byla schopna to zvládat, docela mě to i bavilo. A tři týdny pauzy doma (klasický kolotoč rodina-kamarádi-rodina-kamarádi, dokud člověk zase nevypadl) a pět týdnů denodenní chůze nestačilo k tomu, abych stihla vydechnout a zvyknout si na nový rytmus.

Doufám, že probíhající změny naznačují, že se mi to tu už začíná dařit.