Ze Sihanoukville, 5. 6. 2014

Dlouho jsem se neozvala, co? Mělo to dobrý důvod. Začalo to nějak takhle:

(Kampot, 25. 5. 2014)

Jedu na jih Kambodže, z Phnom Penhu. Snažím se brečet a pustit to ven, a zároveň to skrýt před spolucestujícími. Vedle mě naštěstí sedí stará paní, která má dost taktu, aby se tvářila, že o ničem neví. Celé dopoledne jsem zabíjela prasátka, abych nemusela myslet a cítit, teď už se to snažím prožít do dna, aby se to se mnou netáhlo. Stejně je to už stokrát lepší než dnešní noc, kdy jsem se snažila smířit s fakty, a zároveň se týrala nadějí, že to ještě všechno bude jinak. Nebylo, ale je to dobře. Je rozhodnuto, je jasno, asi ani já bych to už nevzala zpět…

Chtěla jsem tak moc, aby tohle bylo ono. Věřila jsem, že je to možné, že když se budeme oba snažit, budeme spolu moct být šťastní do smrti. Nechtěla jsem si přiznat, že je to urputné přání, nikoli realita. To moje chtění a tvrdohlavost. Možná že to je ten blok na mém solar plexu.

Paní mi nabídla jakési parádní semínka chutnající jak mladé vlašáky, taky nějaké ovoce… Něco jako liči s chutí mangostínu, ale vypadá to jak malé meruňky. Láska prochází žaludkem. Haha.

To je teda mimochodem dost divné přísloví. Nechci být zbytečně cynická, ale víte, co se z té lásky stane, až tím žaludkem projde… No jo.

Přes pocity bolesti a smutku a zklamání a prohry se taky těším. Vždyckys chtěla dobrodružství, Janico? Tak teď můžeš ukázat, jak to umíš. Ano, mami, budu opatrná, neboj. Ale můžu si teď udělat všechno po svém. V postu z Chiang Mai jsem psala, jak byl výstup na Doi Suthep jeden z nejhezčích zážitků, co? Nechtěla jsem být úplně explicitní, ale bylo to něco úplně jiného než to ostatní. Bylo to tak moje, tak plně prožité, bez kompromisů, bez diskuzi, bez číhokoli omezování nebo omezování se. Tak svobodné. Neříkám, že se mi cestování s panem Černým nelíbilo. Byly to moc krásné 2 měsíce (potažmo 4 roky). Ale tak nějak mám pocit, jako by to mělo právě teď teprve začít. Asi jsem na hlavu.

(Znovu Sihanoukville, 5. 6.)

Ten den něco skutečně začalo. Budu se snažit o co nejstručnější výpověď, na druhou stranu je tenhle blog o mých zážitcích, je tak? A že jich v posledních 10 dnech bylo. Jasně že jsem se cítila na hovno, měla jsem z toho sólo cestování taky docela strach. Přece jen jde o něco jiného než o Camino, sólo čundr nebo jakoukoli jinou záležitost v Evropě, kde se člověk vyzná, lidí nejsou tak moc rozdílní, jde o podobný systém, na jaký je člověk zvyklý. A nouzová cesta domů stojí maximálně pár tisíc. Taky jsem to tak prostě neplánovala a byl to pro mě šok. Jenže ať už je to cokoli, ta moje šťastná hvězda (ťuky ťuk), začala mi to zařizovat už ten první večer a doteď maká ostošest. Takže:

Podobenství první – Klub zlomených srdcí

V Kampotu, který je sice pěkný, ale já ho v té chvíli neuměla moc ocenit (nejdůležitější je, že tam mají památník durianu), jsem se vydala na večeři a nějaké ty piva.

(Znovu Kampot, 25. 5. 2014)

No jo, prožít si to na dřeň. To jde, člověk má drajv, ví, co má dělat, prakticky nemůže dělat nic jiného než to, nebo se bloknout a zanést si psychiku i tělo na kdovíjak dlouho. Tak to obrečí, nebo mu to nejde, ale odžije. A co teda pak?

Pak nastane vzduchoprázdno. Je mnohem horší. Není žádná silná emoce, která by člověka nesla. Je jen letargie, necitlivost. Osobně doporučuju alkohol. Jednak vás přivede do společnosti, třeba by seděla u vedlejšího stolu a ani si vás nevšimla, furt lepší než sedět sám na hostelové ubikaci a opakovat v hlavě pořád dokola ty samé myšlenky, jednak vám pomůže přijít na tu ubikaci, svalit se a usnout. Pro člověka, co za minulou noc prospal max. 2 hodiny a bez chlastu by měl ty samé vyhlídky i dnes, hotové blaho.

Mám v plánu se několik dalších dní válet na pláži. Protože slunce je životo- a pozitivnodárné a protože jsem si ještě vůbec neopálila břicho ani nohy a protože potřebuju čas o samotě, abych to mohla strávit. Čas o samotě, který nedokážu snést, a proto trávím večer v hospodě, jen abych nebyla sama se sebou.

V podstatě kocovina. Ani opilá ani střízlivá. Jen v tupé bolesti procesu vývoje od toho k onomu. Znáte kocovinu, ne? Pěkný opruz.

(Znovu Sihanoukville, 5. 6.)

Ta společnost u vedlejšího stolu byly dvě mladé Němky. Nakonec mi to nedalo a přisedla jsem si k nim. A stalo se první z řetězce setkání a události, které jako by mi byly šité na míru:

(Kep, 26. 5.)

Včera večer jsem potkala dvě dvacetiletá děvčata z Německa, které sem obě, každá ovšem zvlášť, přijely zpracovat rozchod. A poté, co to zvládly a začaly si to tu užívat, narazí na mě s čerstvým světobolem a pomůžou mi tak moc, až je to neuvěřitelné.

Jasně, čekám ještě náladové zvraty, ale dnes už pro mě zase zazářilo slunce a byla jsem schopná si užívat momentu. To není špatný na druhý den po rozchodu, ne?

Když tu vidím, kolik teenagerů se sebere a vyrazí sami na vlastní pěst do Asie, přijdou mi moje včerejší obavy směšné. Kdy jsem se takhle připosrala? Když s cestováním sólo po Kambodži nemá problém dvacetiletá holka, čeho se jako bojím já se svýma zkušenostma a zálesáckou pýchou?

(Znovu Sihanoukville, 5. 6.)

Děvčata odjela dál po vlastní ose a já si dopřávala klidu, slunce, vln, pomalého zlepšování se v kulečníku, spousty cigaret a večerních pivek. Začalo mi vrtat hlavou, co jsem mohla udělat jinak, jestli nejsem příliš divná (tak určitě), jestli umím být šťastná a takové ty blbosti. A následovalo…

Podobenství druhé – Maria

Maria je z Chorvatska, je o 20 let starší než já, vzala si Holanďana a bydlí s ním v Číně. Potkaly jsme se po ránu na pláži, kde kromě nás dvou nebylo živé duše. S kýmkoli jiným by to skončilo na dvojitém „hello“, ne tak s Mariou.

„Ta voda je strašně teplá! Z kama jsi? Já jsem vyrazila na pláž, můj manžel jel na výlet na motorce. On se nerad fláká na pláži. Celý rok je líný se zvednout po práci z gauče, ale na dovolené je najednou aktivní. Se mnou to nemá jednoduché, já jsem přísná a a náročná, taky jsme každý strašně jiný, ale už máme 23 let spokojené manželství…“

Maria mi během prvních deseti minut našeho rozhovoru povykládala o vztahu se svým manželem a bylo to, jako by mluvila o mně a o Černém, s tím rozdílem, že u nich to funguje, oba se rozhodli své protiklady překonat, respektovat, soustředit se na to, co mají společné, stojí jim to za to. Nakonec jsme spolu šly na oběd, kam za námi přijel i řečený muž a taky Mariin 91letý tatínek, co tu s nimi byl na dovolené. V Chorvatsku je asi moc kosa. A přesto, že ona je hlučná, extrovertní a bezprostřední dáma a on tichý, umírněný, poněkud zdrženlivý pán, láska mezi nimi byla skoro hmatatelná. Dívali se na sebe, jako kdyby se do sebe zamilovali před týdnem.

Pobrala jsem to tak, že si mám uvědomit, že moje předešlé úvahy o tom, co bych měla měnit apod., jsou úplně stupidní, že místo toho, abych tlumila svou živelnost, mám jí naopak popustit uzdu a rozkvést v ten květ, který pro mě příroda, šťastná hvězda či cokoli určila.

Maria není žádná klasická kráska a spousta lidí by si o ní asi myslela, že je vulgární, otravná, trapná, hloupá nebo nějaké další nesmysly. Pro mě je to jeden z nejúžasnějších, nejroztomilejších, nejvíc okouzlujících a nezapomenutelných lidí, které jsem tu potkala. Její temperament, komunikativnost, dobrá vůle, zvídavost a moudrost se mi zapsaly hluboko do duše. Díky za všechno, Mario!

Třetí den v Kepu jsem si půjčila skútr a vydala se nazdařbůh jakýmsi směrem a naučila se to řídit, což ostatně není tak těžké, ale hlavně šlo o další krok na cestě k pocitu svobody a nezávislosti, který byl z jakéhosi podivného důvodu něčím napolo zapomenutým. Do té doby řídil vždycky Černý. Potulovala jsem se prašnými cestami mezi vesnicemi, poli a potoky, dorazila k solným polím a nakonec na hranici s Vietnamem, 23 km od Kepu. Trochu zabloudila, zase se našla, v Kepu vyjela na parkoviště pod místní národní park, šla se tam na pár hodin projít džunglí a usoudila, že pokud chci jet příští den na nedaleký Králíčí ostrov, musím si zajet vybrat prachy do Kampotu, jelikož v Kepu žádné bankomaty nejsou a já mám circa 30 dolarů. Dalších 23 km tam, to samé zpět. To jsem jela už potmě, ale po nějaké chvíli jsem zjistila, jak se zapínají světla, takže pohoda. Za den jsem najela okolo 100 km. Po návratu jsem se cítila, jako bych právě překonala světový rekord v… doplňte podle libosti. Byla jsem na sebe strašně hrdá a věděla jsem, že to všechno nějak zvládnu.

Nemůžu taky opomenout podporu po internetu od 3 lidí, kterým jsem se svěřila. Víte, kdo jste. Řekli jste mi přesně to, co bylo zrovna potřeba a hlavně ty první dva dny jsem byla moc vděčná za vaši byť virtuální přítomnost. Mám vás moc ráda.

Králičí ostrov, Rabbit Island, to už bylo doslova lážo plážo. Jen pár lidí, dobré jídlo (začínal se mi vracet apetit), slunko, krásná bílá pláž, palmy, moře s mikroorganismy, které v noci svítí, když mezi nimi plavete, moje vlastní slaměná chatrč s houpací sítí na terase za 4 dolary na noc, další houpací sítě na nejrůznějších příhodných místech, lehátka, stín pod stromy během poledne a Hanzi, můj německý brácha, a australská rodina David, Tashi, Jack a Skye. Původně jsem chtěla zůstat jednu noc, nakonec z ní byly tři. Společnost střídala samotu a houpání se v sítí, popř. opalování podle potřeby, mastili jsme karty, povídali si a po večerech zpívali a hráli na kytaru a kazoo, v noci se koupali se svítícím planktonem, házeli si frisbee, pouštěli si Nerez a Beatku…

Hanziho jsem nadchla pro nápad stopování plachetnic a po třech dnech na ostrově jsme vyrazili dál po pobřeží na západ, do Sihanoukville, kde je pravděpodobně jediná marina v Kambodži. Zaplatili jsme každý 8 dolarů, což bylo docela dost na tak krátkou vzdálenost, ale zdálo se, že to levněji nepůjde, a měl to být bus s wifinou, tak co už.

Místo autobusu na nás však čekalo auto, žeprý na bus není dost zájemců, tohle je taky takový bus. Akorát nás do něj chtěli nacpat šest. Z principu jsme začali protestovat, buď že ať nám sleví, nebo pošlou pro další auto, přece jen jet hodinu a půl ve čtyřech na zadním sedadle není žádná hitparáda. Dopadlo to tak, že jedno děvče nakonec nejelo. A když jsem se ptala organizátora, jestli mu to připadá jako normální řešení, vysvětlil mi, že ona je Khmerka, takže tomu rozumí a pojede další den ráno. Nebylo nám z toho moc dobře, ale říkala jsem si, že s nima nemusela spolupracovat a mohli jsme aspoň ukecat slevu a jet všichni, navíc pravděpodobně neplatila zdaleka tolik co my. Nakonec jsme tedy nasedli kromě řidiče 4; já, Hanzi, jedna strašně nepřirozená a vlezlá Němka a chlapec, co celou dobu spal. A to už je zase jiný příběh.

Podobenství třetí – Ukradený pas

Vlezlá Němka měla naštěstí rezervovaný pokoj v nějakém drahém hotelu, tak ani nebylo nutné se vyvlíkat z nepříjemné situace. My zbylí tři, i s čerstvě probuzeným Francouzem, jsme se vydali na kafe, večeři a internet do izraelské restošky a nakonec si v rámci šetření společně rezervovali hotelový pokoj. Francouz se tu potkával z kamarády z předchozích cest, a tak nás na večírek nakonec bylo celkem dost. Skončili jsme v plážovém baru na happy hours a já přetavila přebytečné emoce ve zběsilý tanec. Začal se mi formovat i fanklub.

V podobném duchu, akorát navíc s těžkou kocovinou, jsme to vedli i další den. Našli jsme bar, který se jmenuje Utopie a je to spíš takový komplex skládající se z hostelu, 4 parádně levných restaurací, baru, kulečníkových stolů, ping pongu a bazénu s provazochodeckým lanem. Maji na zdi grafitti ve znění: „You can check-out any time but you will never leave“. Měli jsme se brzy přesvědčit o tom, že je to pravda pravdoucí.

Večer jsme se šli dál spravovat na pláž, tentokrát klasicky i s flaškou vína, ovšem než jsme se k ní dostali, potkali jsme zase nějaké ty kamarády a zvládli jsme napřed spoustu piv, balónky se smacím plynem a nějaké ty jointy.

Mohlo by to vysvětlovat, že když nás ve 4 ráno napadlo jít se koupat a říkali jsme si, že to asi není moc bezpečné, nechávat všechny věci bez dozoru, když je plný internet toho, jak se na sihanoukvilleských plážích krade, stejně jsme to udělali. A tak jsem pozbyla pasu, řidičáku, karty i všech peněz, protože se mi zdálo moc nebezpečné to všechno nechávat na hotelovém pokoji.

Zahanbená pauza.

Trvala jeden den. Jeden den, kdy mi v hlavě jen běželo, jak jsem pitomá a co s tím. Kontaktovala jsem Černého, který zrovna ten den opustil Sihanoukville a jel dál na západ, nakonec jsme se dohodli, že se zase vrátí a založí mě. Napsala jsem bráchovi, že budu potřebovat poslat rezervní kartu a možná nějaké prachy přes ten zpropadený Western Union. Hanzi mi půjčil dvacku, než přijede Černý. A jedna z mých drahých přítelkyň mě na Skypu několik hodin přesvědčovala, že nejsem úplná kráva a že bude všechno dobré. Všem zúčastněným díky. Všecko pomohlo.

Taky mě napadlo, že bych mohla zkusit nabídnout za vrácení pasu 50 dolarů a rozhlásit to mezi dětmi (aka dětskou mafií čichající toluen) na pláži. Vytiskla jsem 3 kopie pasu, napsala na ně 50 $ a Utopia guesthouse, kam jsme se s Hanzim přestěhovali poté, co Francouz ráno vyrazil směr Bangkok a Paříž. Jednu kopii jsem dala tuktukářům, kteří tvrdili, že nějaké ty děti znají, ale hlavně jsem doufala, že i jim těch 50 dolcků bude připadat atraktivních, další nějakým děckám a další barmanovi v hospodě, kde jsme noc předtím pařili s tím, ať to všichni co nejvíc šíří.

Na policii jsem se vydala ohlásit krádež. Na internetu jsem si našla, kde je hlavní stanice, a v červených šatech a žabkách vyrazila v mírném dešti na hodinový výlet. K mé náladě to sedělo dokonale. Po cestě jsem si stihla ještě tolikrát zopakovat, že jsem úplná dylina, že jsem k policajtům dorazila v dost zuboženém stavu. Zmoklá, zašvihaná od bláta a s pláčem na krajíčku. Oznámili mi, že jsou zodpovědní jen za elektronická víza, že já musím na Tourist Police, jejichž služebna je asi 200 metrů od Utopie. Za 15 minut zavírali. Řekla jsem aha, tak to už dneska nestihnu, oni jakto, pak se vyděsili, že jsem šla 40 minut (svatá prostoto) pěšky a že to v žádném případě nemůžu zvládnout takovou dálku zpátky. Řekla jsem, že můžu, a zdrceně z celého toho dne se měla k odchodu, načež mě jeden z policajtů vyzval, ať jdu k němu do kanceláře. Po vstupu mi přikázal, ať zavřu dveře, vysvětlil mi, že je strašně důležité, abych to nahlásila ještě ten den, zeptal se mě, jestli mám na moto taxi, já odpověděla, že mi zbývá 9 dolarů, které jsou navíc půjčené, načež sáhl do kapsy, dál mi 2 000 rielů na motorku a nashledanou. Miluju kambodžské policajty. Nebo teda spíš jen tady toho taťuldu.

Na Tourist Police mi oznámili, že už tam není překladatel a že mám přijít na druhý den. Přišla. V půl druhé, blbka. Samozřejmě siesta, překladatel tam není. Mám přijít za půl hodiny. Přišla. Překladatel tam pořád ještě nebyl. Policajt, co ale jo, povídá: „Vy stěžovat na krádež pasu, jo? Já moc neumět anglicky, sorry. Já vidět váš pas. Váš pas. Vidět. Vy muset ale zaplatit.“ Neodvažovala jsem se věřit tomu, že mu rozumím správně. Když jsem ho ale poprosila, aby mě zavedl tam, kde ten pas je, že zaplatím mileráda těch 50 dolarů, našel klíček od šuplíku ve svém stole a vytáhl…. Můj pas, kreditku a řidičák. Objala jsem ho, rozběhla se k Utopii za Černým, který už přijel, pro 50 dolarů a na půl ulice křičela, že mám zpátky svůj pas. Ono je to totiž tak, že bych bez něj dost pravděpodobně dostala jen ten nouzový papír, který platí pouze 14 dní a pouze na vycestování zpět do Česka. Takže bye bye, Indonésie.

Když jsem přinášela svých 50 dolarů, čekali před budkou dva malí kluci, tak 5 a 7 roků. Na co asi. No policajt si určitě část nechal. Ale snad jim přece jen něco dal, aby příště přinesli ukradený pas i jiným turistům.

Kreditku jsem mezitím samozřejmě stihla nenávratně zablokovat, těch 180 dolarů v hotovosti se taky nějak nevrátilo, ale můžu tu zůstat a dál cestovat a vidět Borobudur a Bali a komodské varany a orangutany a Sulawesi a naučit se potápět na Koh Tao… Jen co mi dojde ten náhradní kousek plastu.

Díky péči a pozornosti jistého okouzlujícího Francouze a pravděpodobně taky intenzívnímu prožití všemožných pocitů během posledních 10 dní, a možná i díky správnému načasování toho konce, je znovusetkání s Černým tak v pohodě, jak jsem si to opravdu nepředstavovala ani v těch nejoptimističtějších variantách. Tak spolu hrajem kulec a pijem pivka a než se zase rozdělíme, ještě dáme Sihanoukville co proto. Dnes jsme se pokusili odjet na blízký ostrov, ale Utopia…. you never leave… nepovedlo se nám to, rozhodli jsme se zůstat tu. Hanzi za pár dní poletí z Bangkoku do Melbourne a mě čeká další etapa. Ale bát se už opravdu není čeho. Za celých 10 dní jsem kromě chvil, kdy jsem si to vybrala, byla skutečně sama tak půl dne a všude okolo je spousta dalších fajn lidí, se kterýma se v případě potřeby stačí prostě seznámit, s čímž problémy nemívám. A věřím, že jsem dostala takovou lekci, co se týče opatrnosti, že na ni do smrti nezapomenu.

Ještě jedno poděkování, tentokrát šťastné hvězdě. Jsi borka.