Sranda dovolená

9. 6. 2020, Brno

Člověk míní, apokalypsa mění. Ale napřed jsme strávily skoro týden v Mocoi. Pro mě absolutní highlight celé naší Kolumbie. Bydlely jsme v bambusovém hostelu s nádhernou zahradou a přírodním bazénkem na pokraji národního parku, u cesty k vodopádu Fin del Mundo, všude kolem džungle, při ranním cvičení kolem poletovali velicí, nádherně zbarvení ptáci a lovili hmyz, odpoledne si z džungle přicházela na banány tlupa tamarínů, k silnici, kde se daly stopnout tuk-tuky do města, to byly asi tři kilometry pralesem, jezdily jsme tam za internetem kvůli práci, na žraso do vegetariánské restaurace, kde už nás pak málem znali jménem, a na trh s bombastickým ovocem i šamanskýma lektvarama, vykuřovadlama, kouzlama a dalšíma artefaktama (byla tam spousta léčebných směsí na podporu potence i sexuálního drajvu, moc se nám líbil název jedné z nich, Rompe cama –⁠ Rozbij postel). V hostelu se dalo i vařit, tak jsme do města nemusely každý den, byl čas i na prosté válení se v hamace a korigování, výlet k vodopádu a další kratochvíle. Sousedů se zde objevovalo pomálu a přijížděli většinou na jednu, maximálně dvě noci, tak jsme si za chvíli připadaly jako domácí. Zůstala bych tu klidně měsíc – vedro, výlety a tropický kytky a zvířátka, o moc víc nepotřebuju. Myslím, že jsem tu konečně dokončila i tu třetí knížku, nevím teď už přesně, a tak konečně začínala pořádná dovolená i mně. Lence už ale zbývaly jen tři týdny cest, pak se měla vracet, tak se chtěla zase pohnout, protože Kolumbie je asi dvakrát tak velká jako Francie a je v ní neskutečně rozmanitá biodiverzita a zatím jsme vlastně byly jen na jihu v horách a v džungli – napřed ve Středních Kordillerách, pak v nížinném Putumayu, jen trochu jsme lízly vegetaci parama a čekala nás ještě ta exotická dovolená u moře, pouště, další hory, ostrovy, vesnice domorodých obyvatel a koloniální města…

Continue reading Sranda dovolená

Yagé

8. 3. 2020, Valle de Sibundoy

Do Valle de Sibundoy chtěla jet Lenka proto, že věděla, že v téhle oblasti žijou v podstatě jenom původní obyvatelé. Na bydlení na samotě u šamana narazila nějak náhodou, už nevím jak, já jsem pracovala, a domluvil nám ho pan domácí z hostelu v Pastu, který sem zavolal a oznámil, že přijedem. Všechno ostatní bydlení tady taky bylo zbytečně drahý a krom exotiky pobytu u šamana nás nalákala i avizovaná botanická zahrada. Tak jsme přijely, pokojíček na noc stál 30 000 pesos, takže asi dvě stovky za obě, a šaman s paní šamanovou byli sympaťáci, zahrada krásná, tak jsme byly spokojené. O yagé (ayahuascu, čti jahé) ani původně nešlo, to si Lenka myslela, že si dáme v Mocoi, pokud přežijeme Trampolínu smrti, hodně hodně serpentinovou silnici, která do ní vede a po které pojedem dneska. Šedesát kilometrů za tři hodiny. Snad. Taky se té cestě říká Adios, mi vida. Povzbudivé. Zatím je naštěstí sucho, tak by dnes už ani pršet nemuselo. Prosím.  

Continue reading Yagé

Work & Travel

4. 3. 2020, Valle de Sibundoy

Uf, včera jsem dokončila druhou knížku ze tří. No, dokončila, ještě budeme finalizovat, ale už ji nebudu znova číst. A u třetí knížky zbývá už jen poslední čtení a pak budu opravdu volná, jen občas něco drobného přeložím a pomalu si začnu číst třetí Jemisinku, s prvním deadlinem ale daleko, předaleko v květnu. Tenhle začátek byl trošku peklíčko. Musím si to už zapamatovat. Janico, ne, fakt si nenech dát tři knížky zaráz! Ne že bych to udělala poprvé. Ach jo, nepoučitelná.

Continue reading Work & Travel

In Rovensko

Rovensko, 19. 6. 2019

A list of my duties so far:

  • Weeding and seeding,
  • picking up puppy poops from the yard every morning, if Nataša doesn’t do it prior me,
  • scything the meadow with Jirka, my buddy,
  • picking herbs,
  • a trip to a chalet and goatsfold of Michal and Mislava for some goats‘ milk and whey,
  • playing with pups,
  • cuddling cats and adult dogs,
  • going for a beer to the village square and getting some men to build us a fence for enclosing the puppies,
  • organizing and cleaning out a former kitchen (Petra Jurčeková likes this!),
  • stamping loudly when picking herbs so I don’t get bitten by a snake,
  • contemplating relationships, psychosomatics, tao and ayurveda,
  • second editing of two books and translating.
Continue reading In Rovensko

Doma

… je, když si napustíš vanu a dáš si do ní voňavé mateřídouškové mléko.
… je, když ti na zahrádce rozkvetou chrpy a len a pivoňky a kosatce a uzrajou ti sladké třešně.
… je, když jdeš domů pěšky, i když ti ještě platí jízdenka, protože si chceš užít svou oblíbenou trasu.
… je, když jedeš na festival a směješ se tam od začátku do samého konce.
… je, když máš všechny knížky pohromadě.
… je, když musíš provětrat kompost a zalít kytky.
… je, když si pamatuješ, kam jede jaká šalina (i když to pořád měnijou).
… je, když sedíš u ohníčku s lidma, co znáš patnáct let.
… je, když vedeš poměrně dost vyrovnaný boj s blechama a ve zverimexu za BioKill utratíš víc peněz než za žrádlo, když jsi ještě měla kočky.
… je, když si můžeš vybrat, na které šaty máš dneska náladu.
… je, když zas o něco líp poznáš nové kamarády.
… je, když pořád uklízíš, ale nikdy není uklizeno.
… je, když si zajdeš do Kabinetu na oběd.
… je, když ti někdo dvakrát za den zaplatí taxíka.
… je, když se ti i chce odjíždět, protože víš, že se máš kam vracet.

Cesta domů II

8. 5. 2019, ve vlaku, Ženeva
Uf, ještě že jsme se nakonec s Reňou domluvily, že si nedáme sraz v Ženevě, ale až v Bernu. Nějak jsem měla v hlavě představu, že Ženevu musím poznat, ale stačí mi nádraží a začínám tušit, že to vlastně vůbec nepotřebuju. Přejezd ze Španělska do Francie byl poznat, ubylo úsměvů, lidi byli krásní a sexy a šik, ale taky najednou důležitější, cool, nedostupnější. Pořád však s nějakým nadhledem nebo elegancí, uvolněností, nebo to tak aspoň působilo. Ovšem příjezd do Švýcarska, tak to je studená sprcha. Lidi deroucí se do vlaku, předbíhající se, strkající se, spěchající, ve stresu, vážní, uzavření, seriózní, nepříjemní. Nechce se mně nikoho na nic ptát, zatímco ve Španělsku jsem to vyhledávala (a nejde o jazyk, francouzsky si sice moc neškrtnu, ale tady už to jde i německy a to jakž takž zvládám). Město úředníků a bankéřů, že? Ne, nepotřebuju.
Líbila se mi ale cesta sem. Předevčírem jsem jela z Toulouse přes půlku krku Pyrenejského poloostrova (přes Carcassonne! ten hrad je obrovskej!), Perpignan, Avignon (hodina a půl pauza mezi spoji, zjistila jsem, že na pěkná historická městečka už jsem alergická) a Marseille až do Nice, protože má hostitelka z Marseille, Violette, kamarádka Lenky z Caballa Blanca, nakonec musela na dva dny do Paříže, a jelikož jsme se ještě nikdy nepotkaly, bylo mi blbé přijmout její milou nabídku, že mi nechá klíče a svůj byt k dispozici, než se vrátí, což mělo být dnes dopoledne, kdy už jsem měla záhy zase vyrážet do Švýcarska. Místo toho jsem tedy přijala jinou velkorysou nabídku, od Lukášovy a trochu i mé kamarádky Kateřiny, co bydlí s manželem Honzou a tříletým Frantou u Nice a má sice každou chvíli porodit dalšího synka, ale prý to zatím nevypadá, tak mě chtěli. Sranda. A tak jsem si tu francouzskou riviéru prohlídla skoro celou.
Po cestě podél moře byla spousta malebných městeček, dokonale opravené hrady jako vystřižené z fantasy seriálu… Je to tu fakt krásný, je vidět, že je to bohatá země, že investují do kultury, dědictví, krásy, leč já se stále nemůžu udržet a srovnávám se Španělskem, protože je to tak podobný, ale v něčem jiný, a říkám si, že je to trochu nuda nebo co. Ale možná Francii jen milovat urputně nechci, protože sice vidím, jak by to bylo snadné, ale jednak mě odrazuje, jak ji (a sebe) už milují sami Francouzi, a jednak už jsem prostě zadaná. Zkrátka tu nejsou veselí, uřvaní, usměvaví, otevření, kontaktní, pohodářští a neformální Španělé, respektive Andalusané, a ušmudlaná bílá městečka s kočkama a kafem za éčko.
U Káti, Honzy a malého Františka, se kterým jsme se velmi rychle sparťačili, jsem si krásně odpočala, trochu se rozhýbala (neskutečný, jak rychle se tím dlouhým sezením zkracují šlachy, zdálo se to, jako kdybych necvičila aspoň týden, a ne den), vyprala si, osprchovala se a dobře se vyspala, zázračně nám vyšlo na druhý den počasí a mezi samými zamračenými dny se ukázalo azuro, a tak jsme se s Káťou mohly celé odpoledne válet na pláži, a večer jsme se společně najedli u nich na venkově na úpatí skal. Jsem ráda, že jsem tam jela. Jednak to bylo fajn pro mě a jednak bylo vidět, že Káťa už hodně potřebovala spřízněnou duši z venku, rozptýlení a ženský pokec, s malým děckem na venkově (není to ani vesnice, spíš poházené baráky po kraji), v cizině a bez starých přátel to musí být izolace na entou, a navíc má každou chvíli přijít to mrňavé, se kterým zase ubude času a svobody. Honza teda říkal i vypadal, že je tam šťastný jako blecha, ale ten má díky práci (hraje v orchestru na violoncello) společenského vyžití asi dost.
Nice jsem tentokrát nepoznala, ale myslím, že toho nemusím nijak litovat. Navíc se stejně do Provensálska asi budu muset vrátit. Dnes ráno mě Honza zase hodil na vlak a přijela jsem do Marseille, kde jsem si vymyslela tříhodinovou pauzu, abych se mohla potkat s Violettou, která opravdu miluje češtinu a opravdu miluje Brno, přestože v něm opravdu nikdy nebyla, a je moc fajn a krásná a v srpnu má přijet na návštěvu. Potahala mě po nějakých svých oblíbených náměstích a kavárnách a Marseille se mi hned moc zalíbilo. Jednak člověk vystoupí z vlaku a je na kopci (!) a vidí na celé město, a jednak je úplně úplně v centru, všude kousek, paráda, Brno, čti, a má to tam takovou kulturní, nabitou atmosféru. Myslím, že se tam asi žije fajn. No a pak jsem se po nějakých peripetiích (původní požadavek na sedmnáct euro za rezervaci sedadla ve vlaku do Ženevy, tak jako jste se zbláznili, ujetý vybraný vlak, nalezený další za tři čtvrtě hodiny, taky blbý TGV, ale už jen úsek do Lyonu, pak TERE bez poplatku, ale do Lyonu za sicnu deset éček, no rozdíl jaxviňa, to jsem skoro mohla jet tím prvním) vydala na poslední francouzský úsek, který vedl už od Avignonu údolím Rhôny (nebo Rýna, ale Rhôna je hezčí slovo, ne?), hornatým a zeleným regionem Rhône-Alpes, kde se baráky čím dál tím víc začínaly podobat těm švýcarským, až se švýcarskými staly. Teď jedeme podél Ženevského jezera, které jsem vždycky chtěla vidět (znám ho z tolika knížek…), ale prší a je pošmourno, tak vidím jen šedomodrozelený flek. Jindy. Těším se na večer a celý další den s Reňou a Dimim, rodina.
(Ve chvíli, kdy jsem tohle dopsala, si ke mně ve vlaku přisedla Reňa – jela mi tajně naproti a přistoupila ve Fribourgu, koťátko moje.)
10. 5., ve vlaku do Innsbrucku
Jakože wow. Vypadá to, že čím víc k domovu se blížím, tím větší nářez to je. Ale tak snad Moraváci přece jen nejsou jako Švýcaři a Rakušáci a nebude to taková síla. Příště tu cestu musím podniknout opačným směrem, aby se to psaní pořád zpozitivňovalo, než abych si jen víc a víc stěžovala. Scenerie okolo je nádherná, nádherná, díkybohu, obrovská jezera, krásné hrady a vesničky, co pěkně zapadají do krajiny, a ty hory! Ale každý kontakt s lidma je utrpení. Jsou tak nevlídní, neochotní, sobečtí, pyšní, bezohlední! Malí. Neskutečně nudní. Tak tady bych fakt žít nemohla. Uvidím, jak to půjde doma. Kdyby ten pocit měl přetrvat, stěhování do Andalusie asi nebude úvahou, ale nutností.
později, ve vlaku do Vídně
Co ale germánským sousedům a jejich germánským sousedům musím přiznat, je efektivita. Vlaky na sebe navazují cca po šesti minutách (mám to na čtyři přestupy), ale není problém je stíhat, protože do stanice vždycky přijedeme na vteřinu přesně, a mezi městy uhánějí jako o život, takže jsem po pěti hodinách cesty pomalu v polovině Rakouska, a tentokrát jsem zvolila strategii jídelní vůz, jelikož mám ještě pár éček, tak si jedu příjemně a pohodlně, není tady narváno, je tu prostor a klid, a ještě si u práce můžu dát kafe a polívku. Tak teď už to snad doklepu bez nasrání se a v Brně mě má na nádraží vyzvednout Terezka s novým človíčkem a už ta jízda teda bude pro tentokrát u konce. Uvidíme se u dalších dobrodružství!