All posts by janica

Březen, na střešní terasu vlezem

Uncategorized

 

Arcos de la Frontera, 3. 3. 2019

 

Tak se mi to líbí. Ve Španělsku je, zdá se, zima už pryč, ovocný stromy kvetou jak vzteklý a andaluský sluníčko konečně začíná péct, jak má. Tak moc, že už tu bylo mé zatím poslední návštěvě, Kri, nepříjemně vedro, ona je ten severský typ. Po ulici jsme chodily každá po jedné straně – ona ve stínu, já na osluněném chodníku. Já se teprve zahřívám a chci víc, víc. Předminulý týden, než Kri přijela, hodně foukalo, a na střechu sice svítilo slunko, ale stejně se tu dalo pracovat jen ve svetru, softshellce, teplých ponožkách a zabalená v dece. A i tak ne moc dlouho. Chodila jsem tedy tomar el sol do jedné ze svých oblíbených kaváren, kde otvírají (tak nějak) v poledne a až do čtyř jim na zahrádku krásně svítí. Ale dnes, po necelých dvou týdnech, to už je jiná. Vítr se utišil, je nedělní poledne, všude mrtvo, jen občasné zaštěkání psa z jednoho z dvorků z teras pode mnou a výletní zvuky skútrů od řeky, než se zase rozjede karnevalové veselí. A já už můžu i po svém bytě chodit půl dne v kraťasech a není mi kosa, jen trochu chladno. A když si vylezu na střechu, krásně se vyhřeju a už abych se mazala opalovákem.

S Kri jsme tu pochodily kde co. Daly jsme si sraz v Rondě a vyzbrojené spacákama a karimatkama rovnou vyrazily na třídenní trek do Sierry de Grazalema. Počasí nám skoro nemohlo přát víc, ještě trochu teda foukalo, ale stejně jsme dva dny ze tří šly (většinou) krytýma údolíma (přes vršky tady žádné trasy nevedou, kdo by tam co dělal, že). Azuro, sluníčko, vápencové skály, korkové duby, olivy a milion stádeček dobytka. Za celou Kriinu návštěvu jsme nakonec venku spaly jen jednou, tak třeba druhý den v Grazalemských horách jsme se nasáčkovaly k mýmu novýmu kámošovi z Grazalemy Kamronovi (seznámili jsme se, když jsem tam byla s mamkou, říkal, že on a jeho žena Ruya mají rádi jazyky a že by bylo fajn si u vínka pokecat, to ještě nevěděl, že nás taky ubytuje). Je to Uzbek, jeho žena Pákistánka, potkali se v Madridu na kurzu španělštiny, a jsou to spíš takoví ti světoobčané než cokoli jinýho. Jen pohostinní jsou velmi asijsky, takže fantasticky. Moc velcí sympaťáci, Ruya navíc, krom toho, že je hrozně krásná a milá, studovala v Oxofrdu nebo co (ta holka byla všude) a má nádhernou angličtinu, kterou byla radost poslouchat. Naštěstí nás k nim dovezl vesnický zvěrolékař, kterého jsme trochu stoply, trochu přepadly, protože Kamron s Ruyou bydlí ještě asi sedm kilometrů za Grazalemou, ve starém mlýně, a my už byly po druhém dni treku hin.

Po rekonvalescenčním dni a půl v Arcosu, kdy jsem se ještě snažila vybookingovat nějaký chechtáky na březen, jsme se zase sbalily a tentokrát se vydaly k moři. Plán byl vidět plameňáky, co tu přezimovávají, což se v San Fernandu na břehu Cadizského zálivu zázračně povedlo, a ještě jsme se přichomýtly k pobřežním restauracím, kde se žralo a žralo, samozřejmě hlavně ryby a mořské plody. Strašně dobrý. On byl totiž svátek, Den Andalusie, což jsme zjistily až na cestě a konečně se aspoň vyjasnilo, proč tak málo jezdily vlaky. Chtěly jsme pak ještě dostopovat dál na jih, směrem k Tárifě na pláž Bolonia, kde to mělo být moc hezký, římský vykopávky, duny, pláž, všecko, ale nakonec se nám podařilo jen sednout na autobus do staré známé Chiclany, a tak jsem zavolala Lucasovi, že asi bude mít návštěvu, a sice nebyl doma, pařil někde se surfařama na pláži, ale řekl nám, ať mu osquatujeme barák, že kdyby nebyly klíče pod rohožkou, můžeme přespat na dvorku v meditační místnosti. A jak řekl, tak jsme udělaly. Přelezly jsme branku, přivítaly se s Rumbem a Pirátem, kteří z nás měli velkou radost, klíče nenašly, ale stejně se vyspaly pěkně v teplíčku pod střechou. Ráno jsem šla zkontrolovat zahrádku a je neuvěřitelný, jak to všecko za ty tři týdny, ani ne, vyrostlo. A ty stromky kvetou a vyráží jim lístky, no radost pohledět.

Už nám zbýval jen jeden den, a tak jsme co nejrychleji došly zase na silnici a tentokrát už to stopování pěkně šlo, za slabé dvě hodinky (pravděpodobně nesprávný odhad, já mám jiný čas, Kri upřesní) jsme byly v Bolonii, pán, co nás tam hodil, si kvůli nám trochu zajel a byl strašně fajn, horský průvodce v Sieřře del Alcornocales, akorát teda to byl v té andaluštině dost mazec, mu rozumět, a to on vyžadoval, i adekvátní reakce, jak to ze Špáňa ze stopu moc dobře znám. Takže to bylo náročný, ale konečně jsem se v té špánině za všechny stopy snad i někam posunula, docela jsem se rozmluvila a občas použiju i nějakej minulej čas a občas možná i správnej a správně. V Bolonii jsme daly kafe, pogůlaly se v dunách a pobrouzdaly v moři a pak vyrazily na trek po pobřeží směrem k Tárifě, kde jsme si v písečném terénu sice zničily nohy, ale jinak pěkný. A posledních deset kiláků do Tárify nás pak hodil pan mafián, jako určitě, Manolo z Baskicka, ale ten byl. Popadesáté jsme odmítly jeho pozvání na parádní večírek u něho doma, šak on má čistou duši a je dobrý člověk, dyť co se do světa vysílá, to se z něj zase vrátí (to asi myslel kokain), dala jsem mu falešný číslo a už jsme od něj utíkaly pryč. Rozhodly jsme se, že by to chtělo trochu luxusu, tak jsme si koupily nejlevnější hostel ve městě, ubytovaly a vysprchovaly se a vyrazily na příjemnou véču na schovaném náměstíčku a na pláž s flaškou vína. Tárifa je fakt pěkná. A na druhý den už loučeníčko a dvě různé blablaauta, jedno do Málagy na letiště, druhý do Jerezu (s Kolumbijcem, kterýmu jsem najednou rozuměla devadesát procent toho, co říkal – a uměl s!).

A teď se válím na té teplé terase a místo práce, než zas přijede návštěva, se tu vypisuju a ještě si chcu projít pár lekcí španělštiny. Jo, a dnes mi přijedou spolubydlící, Vera s Krivoshem, co tu budou měsíc, tak uklízím a stelu si v salonu na zemi. Docela je to tam najednou pěkný. Rozhodla jsem se, že vracet se do Brna už na duben je blbost a že si ještě najdu nějaký workawaye, pojedu třeba za Manuellou do Fara a počkám si tu na ty Velikonoce, což má prý být hodně hitparáda. Hehe, abych to pak takhle neprodlužovala furt.

I only went to a cash mashine

Uncategorized

20. 2. 2019, Arcos

My first visitor left three days ago and the next one arrives in another three, and I am still recovering from being sick, which means perfect conditions for work. I am like a machine, a household without Internet is a blessing for my discipline. I like it so much that I decide to cancel Internet connection also at my home in Czech when I return.

I finish my daily amount of work quite early (and I even spent a third of today‘s working time procrastinating by setting up my flat – I created my rooftop office! and got tanned!), go to a café to send it (all the waiters in a radius of half a kilometer know my regular order – and I know their Wi-Fi passwords) and I realize that I still owe the last bit of money to my retail assistant Juana Mari, so I set off to withdraw it and hand it over to get that done. Well, but she would have to be at work – and what would she do there on Wednesday afternoon! Anyway, I am out in the town and I feel like doing something – I got used to some physical activity at Lucas’s place and I miss it – I wanna feel my healthy body, which apparently means that something’s supposed to hurt. And I keep looking at the lake from my house and eye-searching for some running trails but haven’t found any yet, so I could look around now for a bit. It is a common knowledge that all work and no play makes Jack one a dull boy girl. Continue reading I only went to a cash mashine →