8. 3. 2020, Valle de Sibundoy

Do Valle de Sibundoy chtěla jet Lenka proto, že věděla, že v téhle oblasti žijou v podstatě jenom původní obyvatelé. Na bydlení na samotě u šamana narazila nějak náhodou, už nevím jak, já jsem pracovala, a domluvil nám ho pan domácí z hostelu v Pastu, který sem zavolal a oznámil, že přijedem. Všechno ostatní bydlení tady taky bylo zbytečně drahý a krom exotiky pobytu u šamana nás nalákala i avizovaná botanická zahrada. Tak jsme přijely, pokojíček na noc stál 30 000 pesos, takže asi dvě stovky za obě, a šaman s paní šamanovou byli sympaťáci, zahrada krásná, tak jsme byly spokojené. O yagé (ayahuascu, čti jahé) ani původně nešlo, to si Lenka myslela, že si dáme v Mocoi, pokud přežijeme Trampolínu smrti, hodně hodně serpentinovou silnici, která do ní vede a po které pojedem dneska. Šedesát kilometrů za tři hodiny. Snad. Taky se té cestě říká Adios, mi vida. Povzbudivé. Zatím je naštěstí sucho, tak by dnes už ani pršet nemuselo. Prosím.  

Až na druhý den nám María, paní šamanová, dala tak nějak mimochodem letáček s jejich šamanskýma službama. Krom yagé experience tam byly i jen čistící procedury a výlet k vodopádům s rituálním koupáním v termálech nebo co, tak jsme nad tím celou středu dumaly a Lenka se rozhodla, že do toho yagé tady jde, a já si řekla, že se minimálně můžu spolu s ní vyčistit, a pokud do soboty, kdy byl naplánovaný rituál, odejde menses, můžu se přidat i na obřad, pokud budu chtít. A pak jsem celou středu prospala a proválela v posteli, po tom pracovním tříměsíčním maratonu jsem to už fakt potřebovala. Takže zas nudná Janica, si tady teda buduju pověst. Večer jsme dostaly půllitrovou petku s pitíčkem, které si prý máme dát ve tři ráno, žeprý mi to pomůže i s krámama. Zadání jsme poctivě splnily a vysloužily si tak běhavku po celý následující den. Zvracení prý až zítra. Zatím jsme čistily spodek. To nebylo až tak hrozný, dokonce jsme si pak mohly troufnout i na výlet na brunch do nejbližší dědiny, San Francisca. Měly jsme jen dodržovat bezmasou dietu, pro dvě vegetariánky žádný problém, a nejíst fazole, mléčné výrobky a samozřejmě nic pálivýho.

Večer jsme ještě dostaly čtyři litry různých šťáviček, které jsme měly brát po dvou, třech a čtyřech hodinách. Ani nebyly tak nechutný, jedna byla dokonce vyloženě dobrá. Asi nějaký antioxidanty a tak. Kolem pátečního poledne si nás odchytl Juan a poslal nás ještě s naším kolumbijským kolegou, co si sem na léčení dojel až z Cali, a s malým kalíškem tmavorudé tekutiny k řece, abychom si ty horní orgány nečistili u baráku. Prej se zvracením čistí i plíce. To mi teda vysvětlete. Já jsem naposledy zvracela ve dvaceti letech, kdy jsem si při léčení rýmečky způsobila hypervitaminózu, tak jsem ani nevěděla, jestli to vůbec bude fungovat. A dlouho to vypadalo, že nebude. Lenka už byla na cestě k absolutní čistotě, kolega Kolumbijec za keřem taky hekal, já furt mohla tancovat čtveráka. Ale nakonec došlo i na mě, i když jen malinko. Dlouho se pak nic nedělo, šly jsme se napít vody, kterou nám předtím taita (šaman) Juan zakázal, pak se vrátily k řece a to trochu zabralo. Po druhém kole, kdy to vypadalo, že už se zase nikdy nic nestane, se na nás přišel podívat šaman, a vysvětlil nám, že to proběhne třikrát, spíš čtyřikrát až pětkrát. Lenka slavila úspěch vzápětí a vyčerpaná si šla lehnout, já se šla projít kousek podél řeky, poblila se potřetí a šťastná, že už to snad bylo všecko, si šla taky lehnout. Spaly jsme asi dvě hodiny a po probuzení jsem se necítila zrovna dobře. Za další půl hodiny se to vysvětlilo na záchodě a pak už byl teda konečně klid. Ještě že od té doby, co jsme tady, nekouřím, to by to bylo určitě ještě horší.

Ve čtvrtek i v pátek v podvečer si nás ještě Juan zavolal na zevní čištění – za rituálního zpěvu nás, svlečené do spodního prádla, vykuřoval kadidlem, ovíval listovou metličkou guayra, vyšlehal nás svazkem kopřiv a pak nám dal hodně bolestivou masáž, spíš takovou akupresuru. Určitě jel po meridiánech a působilo to, že ví, co dělá. Každou nás s Lenkou bolely úplně jiný body a opakováním bolest slábla, asi teda jak jsme se čistily. Ve čtvrtek byly ty kopřivy v pohodě, ale v pátek si buď natrhal čerstvý, nebo vzal jinej druh (mají tu zelený a červený, jak jsme zjistily při rituálu) a po celodenním blití mě napřed po vykuřování ošplíchal studenou vodou s nějakou voňavkou, takže byla mýmu zuboženýmu tělu zima, a pak mě začal plácat těma brutálně štiplavýma kytkama, až jsem se rozbrečela. Šla jsem první, a když mě Lenka z venku slyšela, prý málem vzala nohy na ramena. Moje utrpení zvýšil ještě tou svou masáží, ty body už sice bolely míň, ale ne zas o tolik, obzvlášť když mě hřbety rukou přejížděl po nártech, bylo to k nesnesení. Pak konečně skončil, vylezla jsem ze salónu u rituální místnosti, lehla si do jedné z rozvěšených hamak, schoulila se do klubíčka a pobrečela si, jak se mi to poslední dobou daří leda u psycholožky. Takže to očistnej účinek má, minimálně tenhle. Marja. Začala jsem o té sobotní ceremonii hodně pochybovat. Když mají takovejhle sadistickej přístup k očistě a k masážím (ještě se pak vždycky ptal, jestli to bylo rico, jako skvělý, haha, fakt vtipný), jak brutální může být ten psychedelickej zážitek? Zvládnu to vůbec? Nehrábne mi z toho? Nechala jsem rozhodnutí na druhý den, až nebudu taková fyzická troska.

Nazítří mi docela otrnulo, prodiskutovaly jsme to horem dolem s Lenkou, která už si yagé před lety dala třikrát, ten den nás šaman až do večera nechal na pokoji, a i můj cyklus mi napověděl, že mám volnou cestu. Dopoledne jsme si zajely do Sibundoy vytisknout knížku číslo tři ke korektuře a najíst se dietního brunche, přes den jsme trochu popracovaly a v šest si šly uvařit. Ceremonie měla začít v devět. Mihla se kolem María, řekla nám, ať nejíme cibuli a česnek (hlavně že jsme se předtím čtyřikrát ptaly, co všechno nemáme jíst, jenže dostat tady přímou odpověď na přímou otázku není jen tak, Kolumbijci tak prostě nefungujou), a když jsme teda dojedly večeři bez cibule a česneku, mihla se kolem nás znova a řekla nám, že jsme tak pozdě už neměly jíst. Hm, škoda, že nám to neřekla předtím, třeba když nás viděla tu večeři vařit. Ach jo. Tak jsme se šly projít, abychom to co nejdřív strávily, do obřadu zbývaly dvě hodiny. Vrátily jsme se tak akorát včas na to, abychom se umyly a převlíkly, a šly jsme na to.

V rituální místnosti nás bylo kromě šamana a jeho tří asistentů asi patnáct, samí místňáci plus my dvě gringošky. Někteří si tu byli léčit nějakou už propuklou nemoc, jiní sem dorazili tak jako my, spíš pro psychický zážitek, pintu, jak se tu tomu změněnému vědomí říká. Každý dostal třináct svíček, které jsme hořící umístili různě po areálu a měli u toho myslet na svoje zdraví a to, co si chceme s pomocí yagé vyřešit, pak jsme se zase sešli v kruhu kolem ohně pod střechou rituální místnosti, s kolem rozvěšenými sítěmi a rozloženými matracemi. Dostalo se nám hodinového poučení ve španělštině, rozuměla jsem tak půlku, ale zbytek mi pak přeložila Lenka, takže cajk. Juan mluvil o tom, kam máme chodit zvracet, kam s průjmem, že budeme po požití remedia (léku) ospalí, ale nemáme tomu podlehnout, protože by to pak bylo horší, že možná ve svých vizích potkáme zvíře a budeme se ho bát, ale nemusíme, protože to zvíře je naše vnitřní zvíře a můžeme se ho zeptat, na co potřebujeme. Pak u každého zkontroloval, kolikrát už yagé měl, asi aby věděl, jaké máme zkušenosti i jak nám to má namíchat. Přidat si prý můžeme nejdřív po další hodině a půl. Lenka sice na rozdíl ode mě už zkušenost měla, ale i tak nám to namíchal oběma hodně slabé, jak si Lenka všimla. Já neměla čočky. Byla jsem nervózní, ale odhodlaná, že to dokážu. Že překonám ten strach, nedůvěru, které mě v životě svazují. Reňa mě vyzbrojila tipem, jak se ubránit panice, prý jí pomohlo, když „to“ sledovala jakoby přes řeku, takže se to k ní nemohlo dostat.

Za doprovodu zpěvů, šumění metliček a chřestění skořápek jsem to do sebe u oltáře kopla, nechutnalo to tak zle, a šla si sednout zpátky do kruhu. Někteří kluci se vydali na blicí stranu hned vzápětí, asi jim to namíchal hodně silné. Navzdory svým předchozím instrukcím si šaman poté, co rozdistribuoval remedio, lehl do houpací sítě a usnul, za půl hodiny už bylo slyšet jeho chrápání. On si ten lék přitom dal jako první (dost to připomínalo rituál svatého přijímání v katolickém kostele, i ta jeho šamanská barevná čepice měla stejný tvar jako ty biskupské). Za další půlhodinu se odebrali na kutě i všichni ostatní, u ohně jsme sedět zůstaly jen my dvě gringošky, poslušné instrukcí, trapky. Nic moc se nedělo. Zvracet se mi nechtělo, nepřicházely ani žádné halucinace. Trochu změněné vnímání jsem měla, co se týkalo toho, jak bylo cítit moje tělo, a taky jsem měla zostřené smysly, hlavně sluch. Ale to bylo všechno. Lenka mi pošeptala, že ani ona nic. Asi po další půlhodině jsem to šla taky zalomit do hamaky. Na nějakou dobu jsem usnula, pak mě probudila hra na harmoniku šamana a jeho pomocníka, kteří už v plné polní a rituálních oblečcích čarovali; vykuřovali a zvukem asi pomáhali těm, co měli pintu. Já na tom byla pořád stejně. Přemýšlela jsem, jestli si mám říct o další dávku. Váhala jsem mezi tím, jestli jde o to, abych překonala strach a dopřála si tu zkušenost, nebo o to, abych přijala, co se mi ayahuasca tentokrát rozhodla dát. Nechtěla jsem, aby mi šlo o uspokojení ega, abych mohla říct doma, že jsem to zažila, obzvlášť když jsem se na to dva dny tak náročně připravovala. Kdyby se mě ten šaman zeptal, jestli chci druhou dávku, asi bych mu řekla jo. Ale oni se tu neptají, člověk si musí říct sám. A k tomu jsem nedospěla – buď jsem už znovu nesebrala odvahu a nepřekonala tak ten svůj strach, o což mi tu šlo, tu nedůvěru v sebe, že to zvládnu, v šamana, že je na něj spoleh, v ty zdejší úplně cizí intenzivní praktiky, o kterých nic nevím a nerozumím jim, v neznámo, nebo jsem překonala svoje ego a poslechla svůj instinkt. Nikdy se nedozvím, co z toho to bylo. Říká se, že člověk lituje spíš věcí, které neudělal, než které udělal. Ale v tomhle případě si nejsem jistá, jestli za to ten risk opravdu stál. A tak to asi dopadlo, jak mělo. Ale lhala bych, kdybych řekla, že nejsem zklamaná.

V hamace jsem nakonec zase usnula a probudila se opět za nějaký čas. Šaman a pomocníci pořád hráli tu samou písničku. Lidi se začali shromažďovat zase v kruhu kolem ohně, trvalo to ale dlouho, možná jsem mezitím ještě jednou usnula, než mi došlo, že bych tam měla jít taky. Dorazila jsem jako jedna z posledních. Šaman pak obcházel jednoho po druhém a zase nás vykuřovali a ovívali metličkou. Trvalo dlouho, než objeli celý kruh. A pak si vytáhli holku, co tu evidentně byla na léčení nějaké nemoci, měla tu i rodiče, kteří jí svědčili, ona se svlíkla do spodního prádla a došlo na další vykuřování a tentokrát i ty kopřivy. Nelíbilo se mi, že jsme na ni všichni viděli. Svlíknout se před šamanem v malém pokojíčku mezi čtyřma stěnama, to ještě budiž, člověk si opakuje, že je to vlastně doktor. Ale takhle před dvaceti cizíma lidma a s tím, že s váma něco dělají hned čtyři cizí chlápci, to už na mě bylo moc. Léčení téhle holky trvalo hodně dlouho a já jsem usoudila, že to, jak nás předtím obešli v kruhu s kadidlem a metličkou, už bylo to závěrečné očištění, o kterém mluvil ze začátku šaman, po čem už můžeme jít definitivně spát. Tak jsem se rozloučila s Ozzy a šla jsem do našeho pokojíčku. Ulevilo se mi, že je to za mnou, vyčistila jsem si zuby a blaženě usnula.

Ne tak rychle, mladá dámo. Lenka mě vzbudila, že mě volá šaman, ať se ještě přijdu nechat vymrskat. Napřed jsem ho poslala do háje i s celou ayahuascou, ale prý by mě chtěl kdyžtak čistit následující den a já se rozhodla, že už to chci mít celé za sebou, ať mi už dá zítra pokoj. Tak jsem tam zas nastoupila, počkala, až dočistí toho přede mnou, kolem ohně už byli jen tři lidi a mně už bylo všechno jedno. Svlíkla jsem se, sedla si zády ke kruhu a šamanův pomocník zapracoval s kadidlem a tabákovým kouřem a pak se pustil do těch kopřiv. Lence prý dal na výběr, jestli chce červený, nebo zelený, že ty červený jsou jemnější. Chtěla červený, ale stejně ji nakonec zmlátil oběma. A tak je to tady s tou komunikací. Mě se neptal na nic, rovnou to vzal na dvě kola. Ty první trochu jemnější byly, no jo. Zas jsem brečela, ani nevím, jestli bolestí, nebo vzteky, že mě furt mučí, i když to k ničemu nebylo. Když mi řekl, ať zvednu bradu, aby mě mohl pořádně pošlehat na hrudníku a na krku, zavrčela jsem a měla jsem chuť ho kousnout. Nakonec jsem ho ale poslechla a musela jsem uznat, že když su celá požahaná, aspoň mi polonahé takhle nad ránem není zima. Když se mnou skončil, celý šťastný mi ukázal tu druhou metličku, jak je ze mě celá orvaná, a zas se ptal, jestli to bylo rico. Nevím, co s tím furt mají. Přešla jsem k Juanovi, který se mě ptal, jestli to yagé není cariňo, miláček, tak jsem mu řekla, že jsem nic necítila. Zeptal se, proč jsem si neřekla o víc, odpověděla jsem, že jsem se rozhodla přijmout to, co jsem od rostliny dostala, a že jsem asi na víc nebyla připravená. Prej sí. Oni říkají sí na všechno.  Znovu mě prohmatal, ale je fakt, že to už skoro nebolelo, ani ty body pod ušima, který předtím byly jedny z nejhorších. On při tom svém úvodním projevu taky povídal, že když yagé nezpůsobí halucinace, jednak můžou přijít později, prý i za tři týdny, tak tyvole snad už ani ne, jednak to ale může znamenat, že prostě jen léčí tělo. Tak třeba se stalo to. Vyčistila mi zanesené dráhy. Do postele jsem se podruhé dostala v šest ráno a spala jsem až do dnešního poledne. Je nám s Lenkou oběma skvěle a už se balíme, abychom stihly Trampolínu za světla. Další dobrodružství snad budou o něco příjemnější.

Večer, Mocoa

Tak už jsme zdolaly Trampolinu del Muerte, mami, můžeš klidně spát! Byla to dost paráda. Větší zážitek jak celý yagé. Bude video! V Mocoi je vedro a vlhko, konečně tropy. Teď už to bude jen taková sranda dovolená. Možná.