18. 9. 2014

Je možné, že by to počasí mělo opravdu tak obrovský vliv? Nebo spíš to, kolik času tráví člověk venku? Jak se může měsíc od měsíce cítit tak diametrálně odlišně? Jako by s tím, jak mi bledne kůže a kolik času jsem nestrávila nasloucháním šumění vln, odcházel i ten pocit jistoty ve mně a důvěry v řád vesmíru. Možná jsem jen v posledních několika týdnech neměla čas na pocity a přemýšlení, a proto to teď, když mám konečně zase chvilku, přichází ve velkém a drtí mě.

Dnes se cítím tak osaměle, jako už několik let ne. Přitom po samotě toužím. Ale ta, po které toužím, nepřichází, místo toho se nabízí ta falešná náhražka, která člověka drásá a v duši mu vzdouvá moře neklidu. To, že hledám byt, kde bych byla sama, je asi dobrý postup, myslím, že tu falešnou prostě musím přestát, aby přišla ta pravá, uklidňující a posilující. Ale jak bych dnes nebyla sama. Jak bych chtěla být s jednou z těch spřízněných duší, se kterými už si nemusíme nic povídat, a přece si všechno rozumět. Ať už by to byla ta, co je ve Švýcarsku, nebo ta, co je v Plzni, v Hustopečích, v Praze, v Ostravě, v Habrůvce, v Mexiku, na Havaji, v Amsterdamu, v Austrálii, v Berlíně, ve Švédsku, v Itálii, v Anglii, v Rožnově nebo v Lokti. Je mi tu dnes, v tomhle cizím bytě, ve městě, které není cizí, ale tolik v něm ano, smutno – se všemi těmi novými lidmi, kteří jsou fajn a zajímaví a přátelští a srdeční, a přece mám dojem, že jsme se s Enzem nebo s Hanzim za pár dní na pláži na sebe napojili víc než za několik týdnů tady s nimi. Na cestách jsme byli naladění na stejnou vlnu, zatímco tady si každý fičí v něčem jiném.

Vím, že se brzy budu cítit zase úplně jinak. Možná už zítra. Ve městě se všechno mění tak rychle. A já nabrala destruktivní tempo. I to asi přidává k té dnešní tíze. Jsem ze sebe zklamaná, že jsem si tolik slibovala, jak budu pracovat na své disciplíně nebo jak si dám pozor, abych měla vždycky dost času sama na sebe, a přitom dělám pravý opak. Že chci zase dělat všechno naráz, a pak nestíhám půlku z toho. A tolik dalších věcí mi stojí a nehýbou se z místa.

Poprvé v životě mám taky problémy se spánkem a považuju to za zásadní signál, že dělám něco špatně. To už fakt nemůže být pásmová nemoc. Neklid? Nejistota? Na Bali jsem nevěděla, co bude za několik hodin, kde budu spát, co budu dělat zítra, a naplňovalo mě to štěstím a sílou. Tady nevím, co bude za týden, a nabourává mě to. Že bych podlehla tlaku těch některých lidí, kteří se mi už od příjezdu snaží vnutit myšlenku, že pokud nemám všechno nalajnované a dané, nevedu šťastný život? Že přece nemůžu pořád měnit plány? No anebo možná jen moc pracuju a pařím.

Přitom mě těší jednoduchost mého života, když na něj mám čas. Bydlení s babičkou je snad ještě lepší, než jak jsem si ho představovala, jen kdybych tam mohla být častěji. Baví mě ty prosté domácí práce, které by pro starého člověka byly celodenním programem nebo luxusem, těší mě být opravdu užitečná a pomáhat někomu, kdo to potřebuje i ocení. Užívám si klidu, který na vesnici panuje, o to víc, že tam nikoho neznám a jsem nucená zpomalit a ztišit se. Mám radost ze svého těla, které mě poslouchá a dožaduje se práce a aktivity. Ale to neznamená, že mě nebaví i společnost, ruch, kultura, inspirace a výzvy. Měla bych vymyslet, jak tyhle dva světy skloubit.

Má moudrá přítelkyně mi jednou napsala, že sebelítost je obtížná v tom, že se na ni blbě reaguje. Že se dá vyslechnout a adresát může poskytnout člověku společnost a zázemí, ale není na ni moc co říct. Já jsem zároveň přesvědčená, že je důležité dát prostor i tomu fňukání. Hned je mi líp, když jsem ho ze sebe dostala. Tak dnes je tenhle blog mou mlčící, avšak naslouchající a chápající přítelkyní. Díky.