Už jsem zpátky doma víc než rok. Udělala jsem za tu dobu mnoho z těch chyb, co se udělat daly, a hodně se naplakala. A zestárla, možná i na ten biologický věk. Cítím, že se něco vyplavilo a odteklo do oceánu minulosti. Teď je čas přemýšlení. Nechci to uspěchat, protože tuším, že jde o stejně důležitou fázi, jako byla ta předchozí. Ale už se těším, až bude po ní a budu zase veselejší a snad se mi podaří znovu uskutečnit to, co už jsem na chvilku měla. Pocit úplnosti. A pokoje.

Měním se, cítím to. A nejen kvůli tomu, co se stalo v létě. Začalo to už dřív. V knížce, kterou čtu, se píše, že deprese je známka toho, že změna už započala. Jen se pak ještě musí pochopit a odmakat. Vědomí musí dohonit nevědomí.
S novým prostředím jsem poznala, že se mi nelíbí, jak mi lidi rozumějí a jak se ke mně následkem toho chovají. Takže měním komunikační prostředky, abych dokázala předat tu správnou zprávu. Jde to sakra pomalu a těžko. Třicet dva let budování ochranných hradeb, a najednou to překopat! A počínám si v tom tak neohrabaně.

Získávám nové návyky, realizuju, co jsem plánovala roky. Maličko. Staré modely mě přestávají bavit. Taky mě spousta věcí hrozně rozčiluje. Vadí mi hluky, ruší mě, že někdo byť normálně mluví, obtěžuje mě, že se mi někdo líbí a že se tím zabývám. Mám problémy s pamětí. Výpadky. Nezájem. Snaží se mi nevědomí naznačit, že minulost není důležitá, že se mám soustředit na teď teď teď? Nebo se mám nechat vyšetřit, jestli mi nezačíná Alzheimer, případně přestat hulit?
Toužím po tichu, samotě a klidu na to, všechno to zpracovat. Nebyla to loni jen absence slunce, začal chybět i ten prostor, hned. Žiju ve městě, uskutečňuju plány a všude, kam přijdu, jsou lidi. Ale tak to mám přece ráda. Teda – mám to tak ráda? Ono začíná být všechno otevřené, nic není jasné, nic není tak, jak jsem si dosud myslela. A všechno je možné.

Mohla bych jet pryč a být sama. V dubnu do Peru a chvilku tam zůstat. Do mysli se mi vplížilo pár měsíců v Granadě. Camino z Brna. Nebo Camino Portugués. Izrael a Palestina. Istanbul. Konečně celá Indonésie. Gibbon trek v Laosu, znovu Kambodža… Ale jsem tak krátce doma, ještě se to ani neusadilo, je brzo znovu odjíždět. Myslím, že by mi ještě chyběl pevný bod, tak jako posledně, že na tenhle sen ještě není správný čas. Trpělivost. Čekat, nespěchat, nedělat skoky, nechat se nést. Ať je teď moje cesta tady.