Jsem už nějakou dobu hrozně nasraná. Mám v sobě nashromážděné neskutečné množství agrese, která někdy nekontrolovaně tryská ven. A konečně jsem zjistila proč.

Odjakživa nerespektuju, že věci nějak „tak chodí“. Když vidím, že se něco děje jinak, než jak věřím, že je správné, ignoruju to, co vím, že bych měla dělat, abych zapadla do předepsaného schématu, a jednám tak, jak věřím, že by se jednat mělo.

Samo o sobě je to asi dobré. Člověk by se neměl spokojit se „standardními“ způsoby chování jen proto, že jsou už zažité, a upadnout do cyklu pokrytectví. Ale taky by asi neměl zapomenout, že se nechová podle pravidel a že za to přijde trest.

Ten trest je to, že se ta schémata, proti kterým se vymezuju, většinou nezmění. Nebo ne dost rychle. A musím se vyrovnat s nepochopením a nepřijetím své neposlušnosti. A s tím, že nezapadám nejen do těch schémat, ale spolu s nimi do běžného světa. Že si občas připadám velmi sama.

Zapomněla jsem na to. A má nasranost mířila k nevděčnému světu, který se nezačal chovat tak, jak jsem po něm chtěla. Já to skutečně očekávala! Konečně jsem identifikovala, v čem spočívá má arogance.