25. 4. 2019, Caballo Blanco

Je to tu takový holčičí koňský tábor a je to krása. Nahoře v horách, vysoko vysoko nad Lanjarónem, asi v tisícovce prý, sedmadvacet koní, většinou bílých andaluských, claro, a momentálně sedm ženských, dvě další dneska ráno odjely. Holky jsou fajn, obzvlášť Češka Lenka a Holanďanky (!) Linda a Danielle, taky moje spolubydlící, Angličanka Chloe. Šéfovou Sarah moc nevídáme, má toho nad hlavu s organizací i se svýma dětma, se kterýma jí pomáhá Polka Isa. Ráno máme sraz ve stájích a tam už na nás čeká soupis povinností na aktuální den. Já jsem tu teď po odjezdu Hanny a Sachi jediná nekvalifikovaná workawayerka, tak hlavně popravuju, jak se říká u nás na lontu, čili se starám o krmení (koně 3x denně sláma, voda, müsli plus večerní krmení těch, co byli na výletě, ale to se mě většinou netýká, pak psi, kočky, husy, silkies (nějakej druh kuřat, jsou takový chocholatý) a normální slípky) a pomáhám, kde můžu – vodím koně z ohrad a do ohrad, hřebelcuju, sedlám, uzdím, asistuju klientům při nasedání, kydám hnůj a nosím čerstvou slámu, ve volných chvílích uklízím společnou kuchyň (jak jinak) a tak. Tu slámu mám úplně všude, parfém eau de caballo y perro, vlasy plný prachu, na sobě neustále holínky a obrovskou péřovou bundu, jó, farmářská holka jak lusk. Dneska většinu dne pršelo, nijak moc, ale stačilo to na to, aby se cesta dolů k potoku pořádně rozbředla, takže tahat tam kýble s koňským müsli a brát tama koně nahoru do stájí, když je třeba je nachystat na výlet, dost pecka. Je to tu vlastně dřina jako blázen, furt taháme něco těžkýho, chodí se neustále nahoru a dolů a tam a zpátky, jenom to ranní popravování zabere hodinu a půl až dvě. Jak jsem se u Lucase pohoršovala, že se všichni o půlnoci rozutečou do betlí, tak tady je moje maximální večerka v deset. Ale je to život, co stojí za to, jedna velká radost, na každém kroku pohladím nějakého psa, koně nebo kočku a na koni jsem teda sice ještě neseděla, ale prý i to přijde.

Byla dobrá volba se odjebat z ekokempu ve Veře. Nebylo to tam k nevydržení, ale nebylo to to, o co mi jde, a tak jsem se rozhodla, že vezmu kramle. Nakonec jsem tak učinila až po týdnu, Sarah mi totiž odpověděla až docela pozdě a bylo hnusně, pršelo, tak jsem si říkala, co bych utrácela za hostely akorát, když se stejně nedá opalovat na pláži. Šéfka z kempu, Rachel, to má moc hezky vymyšlený, fakt se mi ten projekt líbí, má to být suprlevnej kemp v místě, kde jsou jinak akorát drahý rezorty a aparthotely, přitom pláže okolo hezký a taky docela kopce a tak. Ale Rachel jako osobnost mě moc neuchvátila. Myslím, že nepochopila, že když přizve k práci na svým snu někoho jinýho, nebude to už nikdy na sto procent tak, jako kdyby si to dělala sama, ale zas to bude dřív a bude to pro ni míň pracný (takže nás furt komandovala a vytýkala každou blbinu, která se neudělala podle instrukcí, i když by ji mohla nechat plavat), taky byla strašně zahořklá a negativní, tak nějak defaultně neměla důvěru v lidi a jednala s nima podle toho. Ostatní dobrovolníci byli fajn, Angličanka Sarah, která ale odjela za dva dny po mém příjezdu, a tři kluci – dva Angláni a jeden Holanďan, Tom, Adam a Eelke. Byli to pohodáři, ale ve volném čase akorát pařili a mastili karty a mně nějak chyběl ten mystický rozměr, na který jsem si tak ochotně zvykla se svýma Italama.

27. 4.

Se svýma Italama, se kterýma jsme se předtím poflakovali okolo Arrifany a Aljezuru. Začalo to road tripem s Alem a Mariou z Arcosu přes Sevillu a Huelvu do Fara, kde mě vyhodili u Manuelly, s tou jsme se poveselily dva dny a já se pak posunula za A+M do Lagosu a vyrazili jsme dál na západ. Cestujou se dvouma kocourama, jeden, Chicho, je gaučovej a má rád jízdu, sedí vždycky na místě spolujezdce s Mariou Chiarou a čumí ven. Druhej, Roby, je za pohybu schovanej pod gaučem, a jen co to jde, vystřelí z karavanu. Většinou se za pár hodin vrátí, až si to tam prozkoumá, ale někdy se zasekne na trochu dýl, což se nám stalo i tentokrát, na pláži Bordeira, kde jsem byla poprvé už v září a furt je neskutečně krásná, tak jsme museli příjezd k Nimei a Paolovi odložit o jeden den a počkat na zrzavého pána, až si to tam dostatečně očuchá. Ne že by to vadilo. Dali jsme si čtenářský kroužek, poprocházeli se po pláži, čučeli na tříštící se vlny (byl velkej vítr, moje a Aleho společná fascinace), pěkně se vyspali, ráno si zacvičili (oni dělají čchi kung, já zdravím slunce), šla jsem se proběhnout po pláži (myslela jsem, že to tu budu dělat furt, ale zatím se to povedlo jen tam – a bylo to super) a pak se Roby konečně vrátil a mohli jsme se posunout asi o dvacet kilometrů na sever, kde už na nás ve svém eko kempu čekali Nix a Pol. Taky moc fajn projekt, už je to tam hodně v pokročilém stavu a je to moc krásný, prý mám někdy přijet, říkali, tak možná jo. S děckama jsme dva dny chodili po útesech a po pláži, vyhřívali se na sluníčku, Pol s šéfama surfoval, já pracovala na komplu, ostatní na projektu, dobře jsme jedli (s nima dycky, holt Italové), hodně se smáli, vedli jsme filozofické debaty a měli se rádi. Škoda, že Lucasovi nevyšlo, aby se k nám přidal, nakonec se tam chystal o týden později. Těžko, těžko se mi pak odjíždělo zpátky k Manu, ale s tou jsme si zas daly dívčí road trip po okolí, poměly se s jejíma psama, zas o něco líp se poznaly, zašly na koncert a vůbec, tu holku bych chtěla mít v Brně.

Z Fara to pak byla tryskojízda do Sevilly a z tama hned do Granady, kde jsem přespala a šla se zase podívat na Albaicín a tentokrát i na Sacromonte, nad kterým se vznášely zvuky opery, překvapivě, místo flamenca. Když jsem sešla dolů do dolíku, zjistila jsem, že tu operu pouští jeden pán na gramcu, seděl na zápraží a pozoroval západ slunce na Alhambře. Zeptala jsem se ho, jestli je to Mozart (byl), a dopadlo to tak, že jsem tam pak seděla dvě hodinky se sangrií v ruce a pozorovala Alhambru s ním. Jak říká Kri, Janica-faktor, ta moje držka se prostě občas hodí.

Z Granady pak rovnou do Very, kde jsem ten týden hlavně plela pichlavé rostlinky z plácků pro stany a taky se oháněla lopatou a dodávala chlapcům elán, už byli trochu zpruzení, byli u Rachel dva až tři týdny a dávali to hlavně proto, že užívali oblíbené mužské taktiky jedním-uchem-dovnitř-druhým-ven. O víkendu jsem si zajela do Cartageny, na kterou mám krásný vzpomínky z někdejšího stopovacího výletu s Lanďákem (jeli jsme tehdy z Brna do Andalusie a zpět na týden, magoři, a vznikl z toho památný Fórník), ale dopadlo to spíš jako takovej wellness víkend, protože strašně pršelo všude na východě a v Cartageně asi snad nejvíc, tak jsem se poměla v horké sprše (u Rachel byla kbelíková „solární“ sprcha – tj. voda byla docela teplá, když ju slunko za den ohřálo, ale bylo jí samozřejmě dost omezené množství –, spali jsme ve stanu, kuchyň byla v jiným stanu a obývák venku u ohniště, což je všecko v pohodě, když je pěkně, ale když není, tak už je to horší. Asi holt nejsu takovej pankáč, jak jsem si myslela. Takže ta dlouhá horká sprcha… mmm… umytý vlasy, holení a takový věci, teplá, suchá a pohodlná postel, internet a Game of Thrones. No víkend jak malovanej. To už jsem byla rozhodnutá, že z Very odjedu nejpozději v úterý ráno, taky už se mi mezitím ozvala Sarah a napsala, že mě očekávají v Lanjarónu co nejdřív.

No, a tak jsem tu, šťastná jako blecha. Deště konečně pominuly a začalo léto, už je druhý den azuro a odhodila jsem gumáky, nepromokavé gatě i péřovku a promenáduju se tu v kraťasech a tílku. Horské sluníčko píše, dneska jsem si, frajerka, spálila ramena, protože jsem si myslela, že už se nemusím mazat. S holkama jsme furt fajn tým a už si skoro pamatuju jména všech koní, psů a koček. Dneska ráno jsem zvítězila nad husou, co nechtěla opustit vajíčka a syčela na mě a zkoušela mě štípat, ale udělala jsem větší husu a syčela taky a husa musela kapitulovat, jsem hrdinka. Taky tělo už si zvyklo na tu fyzickou námahu, z neustálého nošení kýblů mi začíná sílit trup a večer už nejsem tak hin jako ty první dny. Zítra mám day off a konečně se plánuju vydat na nějakou průzkumnou výpravu do okolí, a dokonce jsme se Sarah vymyslely i to, jak připojit můj kompl k internetu, tak můžu trochu pracovat, když mi zrovna zbývá čas a energie. Tak trochu vím, že odjezd bude zase těžký, ale jsem odhodlaná se brzo vrátit, a to na pár měsíců, a už se taky trochu začínám těšit domů, i když se tam dlouho neohřeju.