I

„Ahoj,“ bečím, „nevěděla jsem, komu jinému zavolat. Tys mi taky volal, když se s tebou Markéta rozešla, a říkal jsi, že já můžu taky. Tak volám.“
„Za hodinu v Podnebí?“
„Tak jo.“
On i já svoláme ještě pár nejbližších kamarádů. Přijdu tam celá ubulená, s opuchlýma očima a skvrnama po tvářích. Není to veselý večírek, ale vlastně je krásnej tím, že tam pro mě ti lidi jsou. Nakonec se i smějem. Barunka, Marťáska, Lanďák, Martin, Jaryn…
„Takhle jsem si teda tu dovolenou doma nepředstavovala. A ještě mi nabídl, že můžeme dělat jakoby nic a objet rodinu, abych jim to nemusela hned říkat. To teda určitě.“

Za týden se vracíme do Londýna stejným letadlem. Je to divný. V bytě, kde spolu naposledy spíme v jednom pokoji, ještě víc. Na druhý den vše vysvětlujeme spolubydlícím a já se stěhuju k Liise. Má malý pokoj, ale je trochu osamělá, a navíc jsme stejně obě pořád v práci, tak se tam spolu vejdeme bez problému. Beru extra šichty a hledám si nový pokoj. Hledat si bydlení v Londýně, když máte něco kolem minimální mzdy (která je ale docela slušná, dá se z ní i ušetřit), je záležitost náročná na čas, ale především na nervy. Vidím několik úplně šílených prostor za „normální“ peníze. Divné existence, prohnané ksichty, ušmudlané zdi, strašidelné lokality, pravděpodobně švábi a myši. Pak mám schůzku nedaleko Newington Greenu. Půl hodiny pěšky od práce, autobusem deset minut. Na Londýn pořádný luxus. Měl by to být samostatný pokoj v přízemním mezonetovém bytě se dvěma holkama. Po cestě po Howard Road potkávám paní s těžkou taškou a pomůžu jí. Asi se jí to moc často nestává, je velmi potěšená. Když jí ji donesu do horního patra k jejímu bytu, seznamuje mě se svým kamarádem Tonym, truhlářem a super dědkem. Budu se za ním pak občas stavovat, upeču mu pudding, ale spálím ho, ale on to stejně sní. Taky se seznámím s jeho spolubydlícím Tomaszem, se kterým pak chodíme lézt a na cider a trochu se líbáme.

Otevírá mi sympatická holka s velkýma očima.
„Ahoj, ty musíš být Sheena nebo Elise.“
„Ne, já jsem Meg, Sheenina holka. A tohle je Laura. Holky provádějí jinou zájemkyni po horním patře. Pojď si s náma dát do kuchyně čaj.“
Než si má konkurence prohlídne pokoj, ve kterém nikdy nebude bydlet, jsem s Meg a Laurou jedna ruka, smějeme se a je nám spolu fajn. Sheena i Elise jsou z podobného těsta. Poté, co se nastěhuju, mi říkají, že Meg s Laurou lobbovaly: „Jedině Janicu!“ Je to poprvé, co nebydlím u rodičů, ale mám vlastní pokoj. Žádní spolubydlící, žádnej borec. Jsem královna. Zajdu si na Camden, z Islingtonu je to krásná procházka podél kanálu, a koupím si velkej plakát, kterým si pokoj vyzdobím. Na ulici najdu štokrle. Mám velkou postel jen pro sebe. A dvě skvělý spolubydlící, Irčanku a Sussexanku, se kterýma paříme, povídáme si, podnikáme domácí grilovačky, vaříme, moc neuklízíme, ukazujou mi British life a zejména díky Sheenině šílenému přízvuku si s nima dost vylepším angličtinu. Nastává má nejlepší londýnská éra. Jsem single a umím si to užít. Zapíšu se na kurzy kreslení, chodím do bluesového baru na Angelu na jamové úterky, díky Kristině, Lotyšce, co učí jógu ve fitku sousedícím s restaurací, kde pracuju, a díky spoustě kafe, které v rámci dobrých sousedských vztahů můžu dávat jejich zaměstnancům zadarmo (no, dávám jí asi trochu víc, než můžu), mám volný vstup do luxusního wellness centra s bazénem a saunou a s posilovnou, kde mi Kristina dává soukromé lekce zdarma a mě to poprvé (a možná naposledy) v životě baví. Objevuju Overground, se kterým se po Londýně cestuje asi tak třikrát rychleji než metrem, když si to dobře naplánujete, navíc jsou ty vlaky poloprázdný, kein stress. S děckama z Žirafy i s holkama z domu okupujeme Brick Lane s blešími trhy, párty a koncerty, okolí teprve začíná být cool. Do centra města už v podstatě nechodím, nemám důvod. Zdržuju se ve svém hoodu, chodím na Hampstead Heath a Muswell Hill, s Alice jezdíme na výlety za město.

Naplánuju si velkou dovolenou. Pojedu s Kudrnou na tři týdny do Ruska a vylezu na Elbrus. Skupina o deseti lidech, to jde. Připravuju se, vyjednám si třítýdenní volno v práci, zaplatím, pak si všimnu, že mám prošlý pas. Ještě to stíhám, musím zajít na ambasádu a požádat o nový. Jenže.

Vracím se z bluesového baru. Je asi jedenáct, nejsem opilá. Už jsem skoro doma. Místo široké osvětlené silnice volím zkratku starým známým chodníčkem mezi domy. Málem už procházím brankou a zatáčím do průchodu k našemu bytu, vtom za sebou slyším dupot. Někdo běží. Ustoupím stranou, aby měl běžec volnou cestu k brance. To nečekal. Místo kabelky mi chňapl po pásku od kabátu a teď tam s ním stojí a dívá se na mě. Já na něj a pomalu mi to dochází. Vydá se ke mně a mně pudy velí couvnout ke zdi a sesunout se podél ní do čupu. Zpětně mi to pak připadá jako pěkně blbá reakce, než někdo ocení, že si tak mé tělo chránilo zranitelné části s těma důležitýma orgánama. Tak teda asi cajk. Taháme se chvíli o mou kabelku, vysvětluju mu u toho, že není o co stát, že jsou tam jen věci hodnotné pro mě. V peněžence mám asi pět liber, ale krom toho památeční fotky, vstupenky, jízdenky, co si schovávám… Nervu se zas tak moc, napadne mě, co kdyby měl nůž, kluk nakonec vyhrává a zdrhá s tím pytlíčkem, ve kterým jsou akorát klíče (na druhý den vyměníme zámek), mobil (Angelika mi dá svůj starej) a ta peněženka (kartu okamžitě zablokuju). Ráno pak běhám a hledám, kam to zahodil, ale bezvýsledně. Teď jsem ale v šoku. Běžím k našemu bytu a dotluču se na holky. Otvírá zase Meg a tentokrát mě najde celou ubrečenou. Přijdou i Sheena s Elise a dáváme panáka, blokujeme kartu a domlouváme, co je třeba všechno udělat. Napíšu pak aspoň oznámení na policii, kdyby někdo chtěl zneužít mou občanku. No jo, občanku! A pas mám prošlej. Oficiálně teda neexistuju? Mamka mi musí poslat originál rodného listu, na něj mi na ambasádě dají akorát lísteček, kousek papíru, kterej říká, že já jsem fakt já a že si můžu zaletět domů pro nějakej pořádnej doklad. U toho aspoň pozdravím kamarády. Trošku jsme se ale zdrželi, že, takže pas s biometrickými údaji už do odjezdu do Ruska nedostanu. A tedy nepojedu.

II

Vybrané tři týdny dovolené, peníze zpět od Kudrny dojdou až za měsíc a žádný parťák na stopa. Sama už nestopuju. Co budu dělat? Nakonec si vymyslím, že půjdu na čundr po Holandsku. Pojedu do Amsterdamu a dojdu pěšky přes Bredu, Bruggy a Gent až do Bruselu, kam se nedávno odstěhovala Liisa. Ta si se mnou dá i sraz na počáteční víkend v Amstru, kde to hodláme velkolepě zahájit. Nejprve ale sednu na Liverpool Street Station na vlak do Harwiche, do Holandska chci totiž doplout. Koupila jsem si místo v kajutě na nočním spoji Harwich – Hoek van Holland. Do Harwiche přijedu brzo, trajekt vyplouvá až v deset večer. Projdu se po pobřeží a po hrázi, jezdí tu spousta nákladních lodí s věžemi obrovských barevných kontejnerů na palubě. Fouká vítr a křičí racci. Cítím rybinu. Myslím na Ransomovy knihy. Klub lysek se odehrává jen kousek odtud, v Norwichi, Yaremouthu a na řece Yare. Ráda bych tenhle kraj někdy poznala.
Dostanu hlad a chci si dopřát nějakou parádu. Tak su na dovolené, ne? Najdu krásnou hospůdku. Vevnitř hraje nějaká omladina kulečník, vyberu si s knížkou a tabákem osamělý dvorek a objednám si pintu piva a humra. Jako myslela jsem si na nějakou mořskou rybu, ale mají ho v nabídce a já to ještě nikdy nejedla. Příprava trvá sto let, ale já mám čas. A pak je to neskutečně dobrý. Jí se to teda příšerně, a že bych tím nějak zaplácla prázdnej žaludek, to se zrovna říct nedá, ale je to jedna z nejlahodnějších chutí, co jsem kdy okusila. Další pintu už si objednám dovnitř, začíná být nějaká zima. Chvíli sedím s knížkou, ale jsem exotická, tak to omladině nedá a seznamujeme se. Fajn kluci. Naštěstí mi pak seženou odvoz do přístavu, když zjistím, že je poněkud dál, než jsem si myslela, a že loď odplouvá za dvacet minut. No jo, Janica. Ale stihnu to, krásně. Teda krásně. Na poslední chvílu. Takže krásně, ne?

Projdu se po palubě, už je tma a jsou vidět jen vzdalující se světla města, odlesky vln od světel na lodi, hvězdy a srpek měsíce. Zajdu si do baru a dám si whisky s colou, popíjím a vykuřuju si, dým se nese brázdou za námi. Hrozně velká holka! Pak si na palubě ještě chvíli kreslím a sním a okolo půlnoci se vydám na kutě do své kajuty, kde se neubytoval nikdo další, tak ji mám celou pro sebe. Je v ní velké kulaté okno a loď mě uhoupá do spánku. Kurňa jo.

Amsterdamský víkend s Liisou je jedna velká jízda. V hostelu poznáváme parťačky, jdeme z baru do baru a posedáváme u kanálů, potkáváme furt nějaký lidi, staří odpadají, noví se nabalují, s muzikantama z Leidseplein vysedáváme do rána na nábřeží a hrajeme a zpíváme, prostě láska. Amsterdam je boží. Liisa se pak odjíždí stěhovat po Bruselu a já pokračuju do Utrechtu, kde bydlí Šárka, se kterou se známe z výšky. Hezky mě uvítá a já u ní zakempím na dva dny, protože musím dočíst Skleněný pokoj, co jí najdu v knihovně. A dál už teda pěšky. Jsem dobrá exotka. Jdu po cyklostezkách, kudy jinudy, a lidi si pomyslně klepou na čelo, když vidí, že jakási holka s báglem na zádech jde někam pěšky, místo aby jela normálně na kole. Krajina je trochu monotónní, ale na rozdíl od Anglie jsou tady všude ty kanály a lodě, což mi celkem stačí ke štěstí. Občas zapadnu do vesnické hospůdky a snažím se poznat místní, ale jde to ztuha, ti Germáni jsou tak rezervovaní. První dvě noci to na déšť nevypadá, možná jsou to jediné dvě takové noci v roce, pravděpodobně, při třetí ale vezmu zavděk maturitní párty celé třídy s obrovskou vatrou, a když se nad ránem skutečně spustí jemný deštík, jsem už nasáčkovaná s ostatníma v suchu a teple kuchyně.

Následující den potkávám Hippie Festival. Cestou městečkem vidím svítící tabule s tímhle nápisem, kterej se střídá s informací „Free Entry“. No tak jo! Je to teda mazec. Starý VW vany, ale dokonale udržovaný, možná i nový, udělaný podle starých modelů, kdo ví, farmářský trh, obrovská čajovna a spousta lidí nachystaných se družit. Napřed si jdu vyjednat místo na spaní do čajovny a poznávám se se Simone, Samuem, Nielsem, Josefem a Manon. Spaní není problém. Už jedna holka si ho tam taky domluvila. Ta holka se jmenuje Esther a má s sebou fenku Jane. Je celkem bezprizorní, tak se jí na druhý den zeptám, jak to má s časem a stopováním a jestli by se mnou nechtěla vyrazit na výlet do Freiburgu, že tam mám kamaráda, kterého bychom mohly navštívit. Vezme si chvilku na rozmyšlenou a pak dojde a řekne, že teda jo. Na druhý den vyrážíme.

III

Loudáme se ještě trochu Nizozemskem, v národním parku Biesbosch si půjčíme kánoi a jedeme na projížďku, přespíme v karavanu na louce. U Maastrichtu na benzince se nám večer už nedaří, všechny auta jedou na východ, místo aby mířily k jihu. Zalomíme to a jdeme spát, zhulíme posledního jointa a vypijeme flašku vína.
„Příští víkend je v mém kraji můj nejmilovanější festival, něco jako bylo tady tohle. Je to teda strašně daleko, tisíc kilometrů tam a tisíc zpátky, možná už su na to trochu stará (= pohodlná), ale…“
„Tak tam pojedem, to by bylo super!“
„No já nevím, je to fakt hrozná štreka.“
„Pojeďme…“
„Tak to necháme na osudu. Jestli první auto, co nás zítra vezme, pojede na východ, pojedem na východ, jestli na jih, pojedem tam.“
„Platí.“
První řidič, na kterého se ráno obrátíme, je Čech, co se vrací s kamionem nejrychlejší cestou do Chebu. Nejrychlejší cesta s kamionem pořád znamená, že jedete přes Německo celý den, ale kamiony jsou super. Střídáme se s Esther na lůžku a každá půlku cesty chrupkáme, ta druhá mezitím baví řidiče. V Chebu vystoupíme a seženeme ještě odvoz do Varů. Zrovna je tu ten slavný filmový festival. Řešíme, co s náma, kam půjdeme spát, a potkáváme partu mladých borců, co zrovna čekají, až vystřízliví ten, co má řídit, aby mohli odjet zpátky domů do Ostrova. Je s nima hrozná sranda a jsou fajn, takže přijímáme nabídku odvozu a noclehu a ocitáme se v Ostrově. Je to vlastně hezký město. Sídliště, na kterým spíme, není ve skutečnosti sídliště, jsou to bytové komplexy z padesátých let, pro které mám docela slabost. Ale je tu hrozně prázdno. Letní vzduch tu visí těžce nad betonem, nic se nepohne. V celém městě se nic nehýbe. Aspoň takový z toho mám pocit. Kluci poberou bráchy a víc kamarádů a jedeme na dva dny na chatu k rybníku, kde se koupeme, kluci rybaří a je pohodička. Snad všichni jsou dredatí, všichni hulí, jsou to fešáci a vypadají jako chytří kluci, co by mohli být hodně zajímaví, ale ten potenciál se mi zdá udusaný pod tím těžkým nehybným vzduchem. Loučení je náročné, bylo nám s nima fakt hezky. Ale je pátek, Vůdštok začíná už dnes večer, a my trčíme v Ostrově. Stop trochu vázne, už to vypadá, že to nestihneme, ale nakonec se dostaneme do Varů, z Varů do Prahy a z Prahy až do Nenkovic. Nikdo neví, že jsem na cestě, jen Marťáska, u které jsem si říkala, že by možná nejela, kdyby nevěděla, že tam budu, tak jsem jí napsala esemesku. Je to ovšem tajemství.

IV

V Nenkovicích u hřiště vystupujeme v jedenáct večer, Písničkáři v plném proudu. Jakoby nic procházím areálem. Je tma, lidi mě začnou poznávat až teprve u kabin, kde nás osvítí světlo zevnitř. „Hele, Janica!“ „Tyvole, Janica!“ Užívám si to, přesně tak jsem si to představovala. Zpráva se šíří, najednou se objeví Jerry, popadne mě kolem pasu, zatočí se se mnou a je to velká radost a krása. Pak Baryn: „Janicoooooooo,“ kamarádi moji. Zbytek večírku je historie, kdo si to pamatuje, ten tam nebyl. Jako ostatně vždy na Vůdštoku. Marťáska přijela s celou suitou. Je tu Martin, Efa a nějaký Péťa. Ten vypadá jako takový frajírek. Sedí s rozepnutou košilí celou sobotu uprostřed altánku, obklopen posluchači, působí na mě jako suverénní fešák, zaznamenám ho, ale bavím se se svými. S Radimem jdeme přes pole na návštěvu do Želetic, díky čemuž se nespálím jako všichni ostatní, se kterýma jsem se předtím ráchala v kádičce od hasičů, naplněné vodou jako miniaturní bazének. Při nočním fotbálku Radim skáče svou pověstnou žabičku přes zábradlí. Veliká legrace. V neděli odpoledne se odjebáváme do Brna a jdeme ještě zakončit afterpárty do Poutníka. Jde celá Martina suita, Vítek s děvčetem, a potkáváme se i s dalšími kamarády; Borisem, Sandrou, Jurajem. Spát jdeme všichni k Marti. Jde i ten Petr, se kterým jsme si ke konci večírku začali povídat a při odchodu jsem pro něj pod sukní pronášela krýgl, po kterém zatoužil. Celou cestu jdeme spolu a na umírajícím večírku jsme poslední, co je baví pouštět si videa na Youtubu. Po zbytek noci se koukáme jeden druhému do očí a nacházíme v nich svou vlastní důvěru a spoustu krásy. Máme pak tři dny, během kterých se stane Medvědem, velkým a silným dobrodruhem.
„Tak bys za mnou třeba mohl přijet na návštěvu.“
„No, to bych třeba mohl.“
Cesta zpět do Holandska jde naštěstí hladce, protože nevím, jak bych zvládala nějaké potíže. Potřebuju klid na vzpomínání a na snění. U Berlína nás berou dva Bělorusi v dodávce a jedeme až do Rotterdamu, kde se loučím s Esther a Jane a sedám na vlak do Bruselu za Liisou. Posledních pár dní, vlak do Londýna, můj pokoj a teď, co teď. Přijede?

V

Za dva týdny mi píše na Facebooku: „Tak já vyrážím.“ Je pátek dopoledne. Jsem optimistická, určitě mu to půjde rychle, a počítám, že v neděli tu bude. Píšu mu v sobotu, jak to jde, ale neodpovídá. Neodpovídá ani do nedělního poledne, kdy se mě šéf zeptá, jestli můžu vzít šichtu navíc v jiné pobočce. Ale jistě že můžu! Já mám času! Po udřené neděli přicházím domů, stále bez esemesky, zklamaná a naštvaná. Beztak se seknul někde v Brně ještě, a nikdy vůbec nikam neodjel. Žádnej Facebook zapínat nebudu, nene! Aha, ale sprchu si teda dát chci a on se vypnul kotel. Zapnu ho a mám plonkovní půlhodinu, než se voda nahřeje. No tak dobře. Zapínám počítač a vidím zprávu: „vyskytl se tady takovy mensi problem. vcera se mi povedlo ztratit telefon, takze by se mi dost hodilo, kdybys mi znovu napsala to info o sve adrese a pripadne i telefonni cislo…“ Směju se úlevou a píšu mu adresu a přeju pěknou noc v parku, protože počítám, že dřív než ráno žádný Internet Corner fungovat nebude. Ale ono ne. Odpovídá okamžitě, že sedá na autobus a jede za mnou. Za půl hodiny ho vyzvedávám na Newington Greenu a už ho tu mám. Svého Černého Petra.