8. 11. 2016 v noci

Cizeluju věty. Brousím knihu, držím ji v hlavě, hnětu ji jako sochu. Aby z ní nic netrčelo, aby byla věrná a krásná. Sedím u svého stolu od taty. Kolem mě fotky, knihy, krásné i praktické věci, co jsem za roky posbírala. Koupu se při svíčkách, voní esenciální oleje, poslouchám příběhy namluvené dávno mrtvými herci. Ráno se jdu proběhnout kolem řeky. Je chladno, listí už skoro opadalo, ale břehy pořád hrají barvami. Svítí čisté světlo. Nakoupím a uvařím si. Zaliju kytky. Sednu si na gauč, kočka se stulí v klíně a vrní, čtu si. Za oknem chodí lidi, a ani neví, že tu jsem, že tu mám své barevné, teplé doma.

Tančím a nezáleží mi na tom, jak to vypadá. Konečně jsem se naučila se uvolnit. Set je super, nemá jedinou nudnou pasáž, je překvapivý a proměnlivý, správně načasovaný i stupňovaný. Jsem na dovolené a taky že se tak cítím. Před náma se natřásají čtyři borci, ale soustředí se spíš na snahu o navázání kontaktu s nějakou holkou. Jedna kolemjdoucí se s jedním z nich hned po sdělení jména začne líbat. Pak se člověk diví. Už jsme je odpálkovaly několikrát. Furt to zkouší. Lepí se na nás. Milica toho má dost a chce už jít pryč. Říkám ne, ještě tu chci být několik hodin. Utečeme na balkon. Skoro nikdo tam není, vidíme na dýdžeje. Kralujeme. Jsme samy pro sebe. Kolena, pánev, hrudník, hlava, paže. Rytmus. Zase se na nás někdo nalepí, pošleme je do háje. Po chvilce jdou pryč. Proč se radši nebaví nějak normálně? Bez toho, aby někoho otravovali? Je mi jich líto, jsou trapní. Jako kdyby byl sex to jediné. A ještě takhle! Na kuřácké terase nás vedle stojící sympaťák seznamuje se svým kámošem. Je z Birminghamu a rád by se trochu pobavil. Obracím se zpátky k Milici a protáčíme panenky. Už to sere i mě. Půjdeme.

Probouzím se na skále nad Koncem světa. Svítí slunce, ale ještě není parno. Vlny na hladině mi hází do očí prasátka. Mlčím. Fouká vítr, šumí tráva. Jsem na cestě už několik týdnů. V hlavě mám vyvětráno, čisto. Je mi nádherně. Reňa se vzbudí půl hodiny po mně. Bylo jí večer špatně, ale teď už je to fajn. Snídáme plechovku tuňáka v olivovém oleji napůl, pár sucharů, sýr. Dá nám to energii na půl dne. Tři měsíce žijeme každá se stovkou eur. Moc toho nepotřebujeme. Celý den zase jdeme krajem. Každou chvilku vypadá jinak. Na konci je kostel na břehu moře, oheň na pláži a citlivý muž, Renina láska.

Nechce se mi vůbec nic. Měla bych pracovat, ale kašlu na to. Potřebovala bych se s těmi pocity někomu svěřit, ale mám dojem, že se opakuju jako kolovrátek a všechny už jen otravuju. A stejně to pomůže vždycky akorát na malou chvilku. Nikdo to doopravdy nepochopí. Udělal by mi dobře pohyb, vím to. Ale co z toho, jde jen o uměle nabuzenou chemickou reakci, která není opravdová. To není štěstí, i když by to tak bylo cítit. Taky mám strach z hype momentů, protože po nich přicházívá příkrý propad. Tak jen ležím a dívám se na Grey’s Anatomy nebo Desperate Houseviwes, které jsem už viděla tisíckrát. Porno pro holky. Instantní emoce, vztahy, příběhy. Nemusím se snažit o to, abych cokoli z toho prožívala, natož vytvářela, sama. To je moc práce. Nemám na to odvahu ani vůli. Usnu.

Ležím mu na rameni. Jako skoro každou noc už po tři roky. Objímá mě. Moc spolu teď nespíme, ale ta náruč je samozřejmostí, potřebou, štěstím. Věřím mu. Ráda s ním vařím. Miluju, když mi čte. Obdivuju ho, když jsme spolu v přírodě. Je tak silný a šikovný. Vypráví mi o světě, jak ho neznám. Strašně se mi líbí. Jeho velké oči, hluboký hlas, pružný krok a čestný charakter. Sním o tom, co společně postavíme, jak si to zařídíme. Aby nám bylo hezky. Kam se vrtneme. Nejsem na to sama. Jsme dva. Smějeme se spolu a upozorňujeme se na nádhery světa. Dělíme se o smutek, skepsi a strach. Potkáváme spolu lidi a mě těší, jak si hned získává jejich respekt. Už nikoho jiného nehledám.

Sedím na pahorku nad rozsvíceným městem, v zahradě obklopující nádherný chrám. Piju víno, které jsme si schovaly v křoví před cestou nahoru. Přichází pop a myslím si, že mě chce vyhodit, cosi se mu pokouším vysvětlit lámanou ruštinou. Ale jen mě asi přišel zkontrolovat, jestli jsem v pořádku. Nejsem, nicméně odchází a nechává mě tam. Vlastně nevím. Necítím. Jsem ztracená. Co se to stalo? Chtěla bych mluvit s mamkou, ale nechci ji děsit. Spíš bych si přála se jí stulit do náruče. Nechat se pohladit. Znovu hledím na světla ve tmě. Napiju se. Víno se rozlévá vnitřnostmi.

Probouzím se v cizím bytě. „Mám holku,“ říká. Aha. Znovu se pomilujeme. Je to lepší než v noci, když jsme byli ožralí. Vlastně možná vůbec nejlepší. Třeba proto, že vím, že bych to dělat neměla, že za to zaplatím. Ale až potom. Oblečeme se a uvaří mi kafe. Zapalujeme si cigáro, sedám si mu na klín. Ještě chvilku potrvá tenhle moment. Musí do školy nebo do práce, to je jedno. Poslední pusa, odcházím jiným směrem, na procházku. Cítím ho ze sebe. Vím, že to bylo naposledy. O dva týdny později přede mnou balí jinou.

Události se nabalují jedna na druhou. Jen kráčím, nechávám se vést vesmírem. A on se točí, až mi z toho jde hlava kolem. Každý den je jiný, každý je v paměti nesmazatelný. Nejlepší je nemít nic, pak toho nejvíc prožijete. Po večerech to vypadá na déšť, hledám přístřešky. Moc nejsou, tak se musím bratřit s lidmi. Vatra větší než můj budoucí pokoj – od tatínka pro dcerku a její kolegy maturanty. Vezmou mě mezi sebe. Paříme do rána. Dávám knihu básníkovi. Jdu zase dál. Potkávám festival, vstupné dobrovolné. Zůstávám dva dny, seznamuju se s hipíkama, o pár let později s nimi budu bydlet v jednom městě a potkávat se na kafíčka. Přidává se Esther. Pokračujeme ve spanilé jízdě. V Ostrově nad Ohří nás ubytovávají mladí dredaři. Mají starší bráchy. Jedeme na ryby. Hulíme a smějeme se. Všichni jsou super a všichni bez budoucnosti. V Ostrově nic není. Jen ta tráva.

Nastrojím se a jdu ven. Mám chuť se cítit výjimečně. Poslouchám hudbu, básník odhazuje listy papíru, rozlétají se po celé podlaze. Přidávám se ke kamarádům. Sedí tam ona. Propaluje mě očima, balí mě na svoje básně. Líbí se mi. I ty básně. Jdeme nočním městem a vyprávíme si. Vedu si ji parkem domů. Jsem její první. Má prsa a boky a krásné tmavé vlasy. Hruštička. Je opravdová. Ráno nevím, co s tím. Mohla bych chodit s holkou? Jdu nakoupit a ještě se stavím na kafe. Jsem srab. Ale ona na mě počká. Posnídáme spolu a já se zase uklidňuju. Slibuju jí, že se ozvu, ale neudělám to. Ne včas.

Stoupám. Pomalu. Sklon je šílený, snad 60 °. Všude bílo, až mě z toho bolí oči. Pod mačkama mi chrupe zmrzlý sníh. Vždycky když se otočím, jestli máme oční kontakt, batoh mě málem vyhodí z uzounké pěšinky na svah pod ním. A to v něm mám jen mikinu, extra ponožky a tatranku nebo tak něco. Svezla bych se pěkných pár desítek výškových metrů, ale asi by se mi nic nestalo, ani kdybych se nezvládla zachytit cepínem. Není to sráz, nejsou tu skály. Jen bych to musela šlapat celé znova. Stejně se vyhodit nenechám. Lajka běhá sem a tam. Je asi devět ráno. Slunce začíná zářit, na téhle straně hory není vidět jediný mráček, jen azuro. Za mnou, už níž, než jsem, ubíhá hřeben Středního Kavkazu. Ujdu dalších pár metrů. Otočím se, kochám se, funím… a co je tamhleto? Bílá homole na samém chvostu hor. Že by to byl ten Elbrus? Před pěti lety jsem ho málem lezla. Ale místo toho se nakonec zamilovala. Srdce mi skáče radostí. Ten svět… Obracím se zpět k tomuto vrcholu. Ještě je daleko. Krok za krokem postupuju dál. Nevidím teď nikoho před sebou ani za sebou. Apač zmizela za zatáčkou. Počkám na ni. Má trochu výškovku, je ospalá. Já jsem v pohodě a totálně vzhůru. Každičkým pórem vnímám momentální realitu. Pěšinka se stáčí, už netraverzuje, teď míří rovně vzhůru. No potěš. Daleko nad sebou vidím výpravu Asiatů. Ještě nejsou ani v sedle pod oběma vrcholy, ale i tak to působí, jako kdyby byli o několik kilometrů výš. Ale kolmý úsek jde překvapivě snadno. Často se zastavuju, kochám se, čekám na parťačku, vydýchávám se. Pěkně pomaloučku, nechci, aby mě výškovka dostihla. Času dost. Poslední traverz a jsem v sedle. Výhledy do nového údolí. Válí se tam pár mraků, ale žádný se zatím nežene k vrcholu. Odpočíváme, ne moc dlouho. Až úplně nahoře. Asijská výprava za sebou nechává navázané lano, používám ho ke šplhu do posledního krpálu. Asi 200 výškových metrů, zase pěkně příkrých. Ale s lanem a mačkama to jde poměrně lehce. Apač nepodvádí, pěkně traverzuje s cepínem v pohotovosti. Už jsem skoro nahoře. Spravuju povolenou mačku. Do sněhu vyrytý nápis 5 000 m. Ještě kousek… Bílá homole a modré nebe všude okolo ní. Krok, dva. A je to. Jsem tady. Dokázala jsem to! Jsem tady! Na střeše světa. Polez, Apač, ať se můžeme radovat spolu. Vítej. Je to tady mrňavý, že jo. Závrať. To je krása.